Téma týdne: Svatba, na kterou nezapomenu!

Manžel by mi jistě neodpustil, kdybych nezmínila naši skvělou svatbu. Ano, byla opravdu úžasná! Brali jsme se v Památníku národního písemnictví, takže po obřadu jsme si užili nádherného výhledu na Hradčany. Poté, co jsme se nasoukali do několika vozidel, už jsme si to pelášili na Čapkárnu. To je vlastně víkendová chata spisovatele Karla Čapka u Dobříše, kde jsme měli zahradní party pro rodinu. Vzhledem k mému příjmení je jasné, proč to bylo zrovna tam.:)

Jídlo super, lidi super – zkrátka svatba jako ze žurnálu. Nerada bych vás unavovala emotivním výstupem, po sedmi letech manželství by to stejně působilo jako klišé. Ale za zmínku stojí závěr. Ošemetná otázka: Co svatební noc? Když dostanu tuhle otázku, pravý koutek už mi cuká a nedá mi to, abych se nerozesmála. Po svatební party v centru Prahy jsme se v ranních hodinách vraceli autem domů. Bydleli jsme tehdy na okraji města. Dva kilometry před vytouženou postelí, do které jsme se opravdu moc těšili, nám došel benzin. Neměli jsme sílu jít pěšky, i když by se to dalo a nohy by nám pravděpodobně neupadly. Následoval zoufalý telefonát kamarádovi, ať doveze nejen benzin, ale i kanystr. Dorazil asi za dvě hodiny. To už jsme oba bezstarostně funěli na postranní okénka naší fabie. Nemohl se na nás nějakou dobu dobouchat, ale nakonec se podařilo. Takže svatební noc, jak se patří.

Nedávno jsem ale byla na dvou jiných svatbách. Vdávaly se mé kamarádky. První byla mezinárodní. Nevěsta z Moravy, ženich napůl Francouz, napůl Němec. Nemělo to chybu. Zpívala se Včelka Mája v několika jazycích a všichni se opravdu skvěle bavili. Příjemně naladěná a natěšená jsem směle souhlasila, že se dostavíme i na druhou svatbu, kam naši rodinu pozvali.

Pravda, zdálo se mi, že červená sukně doplněná červenými lodičkami a černým tričkem může působit trochu vyzývavě, a ihned po vstupu do sálu mi došlo, že jsem mohla zvolit decentnější oděv. Přesto, že se celý život považuji spíše za baculku než za nějakou Twiggy, tady jsem byla hvězda! Věřte, že alespoň na pár vteřin jsem se cítila jako Popelka, když vstoupila na taneční parket. Nemám nic proti silnějším lidem, ale bylo až bizarní, že nevěsta, která je momentálně v pátém měsíci těhotenství, patřila k nejštíhlejším dámám v celém sále. DJ evidentně neměl sluch, protože jinak by mu došlo, že přes libé tóny, ovšem vyhnané na maximální decibely, není slyšet vlastního slova. Na parketu se vlnily slušně řečeno společensky unavené dámy, které si to patřičně užívaly.

Stůl přesně rozděloval nevěstinu a ženichovu rodinu a značně mi to připomínalo Kapulety a Monteky ze Shakespearova Romea a Julie. Přesto věřím tomu, že novomanželé budou šťastní až do smrti. Pár hodin se přehouplo rychle, protože bylo co ochutnávat a jídelní stoly praskaly ve švech. Pak už si jen pamatuji společné čtení přáníček obšlehnutých z internetu, ze kterých tu a tam vypadla tisícovka, kterou ženich nenápadně schoval do kapsy, a pouštění hořících lampionů, které bylo fajn, dokud jeden z ohňů málem nezapálil nedaleký dům. Odcházeli jsme v okamžiku, kdy se ony alkoholem zmožené dámy rozhodly ukázat všem svůj pěvecký talent a DJ jim to bůhvíproč dovolil. Myslím, že právě včas. S manželem jsme se na sebe tiše podívali a oba jsme věděli, co tenhle pohled znamená: Zaplaťpánbůh za naši svatbu! Ale to si asi říkáme všechny, nebo ne?

A jaká byla ta vaše svatba? Přihodilo se něco nečekaného? Pobavila jste se někdy na něčí účet? Pojďte nám vyprávět o svatbách, na které dodnes vzpomínáte, na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun.