Článek
Zajdi za ní, říká mi kamarádka v přeplněné kavárně. Je vážně dobrá. Byla jsem tam taky a co mi řekla, se splnilo. Moje nálada byla pod bodem mrazu. Jít za ní – co když mě někdo uvidí? Tohle byly moje otázky, které pro mě byly podstatné. CO KDYŽ. Neustále se otáčím kolem sebe, jestli nás někdo neposlouchá, protože kamarádčin nátlak se nedá vydržet. Odkývla jsem, že za ní zajdu. Ta tajemná ONA je kartářka z našeho města.
Moje představa o kartářce, výkladu karet a její chatrči někde v hloubi lesa se naštěstí rozvíjela podle pohádek, které jsem jako dítě slýchávala. Objednala jsem se po telefonu na termín, který mi vyhovoval.
Plížila jsem se kolem domů na náměstí jako stín v domnění, že se na mě dívá snad celé náměstí, vklouzla jsem do podchodu a stála u Věštírny. Nervozita a obavy se mě zmocňovaly čím dál víc, ale jsem přece silná osobnost a nerozhází mě tato zkušenost jako kostky Lega.
Karty v sobě skrývají celé příběhy a tajemství
Místnost byla teplá, příjemná, klid, svíčky si hrály s plameny a tichá hudba mě naplnila klidem. Co mě překvapilo, byla kartářka sama. Žádný hrb, žádná bradavice nebo černá kočka na rameni. Byla to normální moderní ženská, která mi pevně stiskla ruku při uvítání a nabídla mi horký čaj.
Sedly jsme si do pohodlných křesílek a já jsem spustila vlnu otázek, které mi v mozku hrály pořádný koncert. Paní se na mě podívala a vyzvala mě k míchání a snímání čarovných obrázků. Zamíchala jsem balíček a paní kartářka se pustila do výkladu karet.
Její výklad mé budoucnosti se mi líbil. Mluvila věcně, stručně a bez jakéhokoliv zaváhání sdělovala, co mi osud připravil. Na některé otázky jsem byla zvědavější a ty jsme potom rozebraly do nejmenších detailů. Moje zvědavost už nebyla na stupni vítězů, ale stala se normální součástí informací, které jsem přijímala z úst této kartářky.
Karty v sobě skrývají celé příběhy a tajemství
Po výkladu karet mi paní kartářka nabídla jinou alternativu výkladu, a to z pohodlí svého skromného příbytku. Ne, že bych za ní do Věštírny nezašla znova, ale je to pro mě příjemnější doma. Dostala jsem vizitku s telefonním číslem 906 50 20 10, na kterou v případě potřeby můžu zavolat, když si nebudu vědět rady. Asi jsem svou počáteční nervozitu dala hodně najevo, ale tento způsob věštění budoucnosti jistě využiji.
Obléknout kabát, omotat šálu a vyrazit. U dveří jsem se zarazila a otočila na paní kartářku a ještě jednou jsem poděkovala. Vyšla jsem opět oním podchodem na náměstí. Už jsem se neplížila podél domů, ale s hlubokým nádechem jsem vyrazila přes celé náměstí směrem k mému domovu.
Autor: Barbora Kočková