Článek
U první skupiny mužů byste byly raději, kdyby víc času trávili prací a mimo domov. Ti druzí, když konečně dorazí k rodině po dokončení nějaké životně důležité mise (jiné než životně důležité oni ani nemají), tak to stojí za to. Mám takového doma.
O prvním volném víkendu po „životně důležité premiéře" v divadle mi chce vynahradit tříměsíční absenci doma a rozhodne se, že mi intenzivně pomůže v domácnosti. Ježišmarjáááá, řeknu si v duchu, hlavně ať nenastane konflikt.
Vyrazíme na společný nákup. Už při zasouvání mince do košíku nastane první nedorozumění. Jaká mince tam patří??? Nechcete se pohádat, a tak ho tam necháte cpát dvacetikorunu a vydržíte mu neříct, že vy víte, jaká mince je vhodná, neboť na nákup chodíte 4x týdně.
Ve dveřích marketu se nadechne a začne vám radit: „Když chceš šetřit, tak nesmíš kupovat drahé potraviny" (proboha!!! Zaprvé to vím a zadruhé jiné než drahé už v obchodech nejsou). „Proč kupuješ tolik brambor?!“ Jak tolik? Tři kila? To je tak na jeden hrnec bramborové kaše v naší rodině.
Situaci vybalancuju a slavím dočasné vítězství nad svou ženskou nutností mít pravdu. Ještě se mi stále daří nejít do konfliktu.
„Víš, že jsou občas v obchodě akce? To třeba dnes mají hermelín s cibulí za polovinu!“ triumfuje on. „Ale ten nikdo nemá rád. Ani ty...,“ troufnu si na první odboj. Zamračí se. „Proč kupuješ housky? Rohlíky jsou levnější!“ „Nejsou.“ „Jsou!“ „Nejsou!“ „Jsou!!!“ Nevydržím a podruhé ho nechám prohrát. „Nejsou, stojí stejně – hele 1,40 Kč.“ Už tuším, že ta pěkná první společná sobota skončí blbě.
Na konec nákupu, za ušetřené peníze, jak on si myslí, se kupuje skvělé drahé jehněčí, které miluje zas jen on. Dorazíme domů, jde odpočívat, přece nakoupil, a vy jdete vařit.
Jen co se nají, začne mi znovu „pomáhat s domácími pracemi“. Najde smeták a začne hledat zapomenutou pavučinku, pak mi poradí, jak vyprat, ostříhat větve na zahradě, a nakonec mě dorazí útokem na mou achillovu patu. „Není uklizený psací stůl!!!“
Můj psací stůl. V našem velkém domě mají všichni pokojíčky, koupelny a já mám v rohu ložnice psací stůl, dávám tam narychlo vše, co nestačím před odchodem do práce uklidit: předměty dětí – tykadla z motýla, nevybalený batůžek z baletu, moje texty na učení, hromádku ponožek, které jsem nestačila roztřídit, nezaplacené složenky, neotevřenou poštu, hrnek od kafe, klíče...
„Slyšíš? Já v bordelu spát nemůžu!!!"
No nezabila byste ho? Nadechnu se a do třetice vydržím. Ještě půl hodiny, a jde do práce! I když…
Za vraždu bych dostala, kdyby to soudil chlap a já řekla, že motiv byla manželova pomoc v domácnosti, doživotí. Kdyby to soudila žena, mohla bych být z vězení už na přespříští Vánoce venku. Veselá vdova s bordelem na psacím stole.
