Článek
Zítra už bude Štědrý den... Jak se blíží, musím čím dál víc přemýšlet a rekapitulovat svůj život. Zase sedím u svého notebooku, vzpomínám a píšu. Zjistila jsem, že terapie psaním na mě funguje. Je mi fakt trochu líp, a tak pokračuju...
Je 8.37 hodin. Před chvílí jsem vstala a sundala si propocené tílko. Prohlížím si malý pokojík a jsem spokojená, i když pořádně nevím, co se bude dít. Nemáme moc peněz a zatím ani práci. Jdu si vybalit věci. Na dně tašky mám totiž dvě lahvičky červeného vína, které si zaslouží, aby byly vypity při tak slavnostním okamžiku. Přípitek je všem jasný: „Na nový život!" Jak krásně to zní! Jsem ráda, že mám konečně kolem sebe lidi, které zajímá, co si myslím, cítím, prožívám... Zítra se poohlédneme po nějaké práci. Jaká to bude, je dohromady asi jedno. Středoškolské vzdělání sice není nic moc, ale snad to stačí.
Zábava ve velkém stylu
Diskotéka. A veliká. Neony, lasery, polonahé tanečnice a spousta lidí okolo. Tak tohle je ta „naše" Praha. Líbí se mi. Podařilo se nám obsadit dvě volná místa na baru. Pár drinků a svět je najednou nějak hezčí. Tereza se baví s dobře vypadajícím chlápkem. Objednávám další pití a sahám po penězích. Ruka máchnutá do prázdna mě vylekala. Pohledem sjíždím na prázdné místo, kde ještě před chvílí ležela kabelka. Je pryč! „Terezo, kde je? Máš ji? Mám tam všechno!" Mobil, doklady, peníze. Všechno je fuč. Já jsem tak pitomá! Vždycky si cenné věci hlídám. Proboha, jak se to mohlo stát? Tak tohle je ta „naše?" Praha. Už se mi tak nelíbí...
Přítelkyně se seznámila s majitelem night klubuFoto: samphoto.cz/jiunlimited
Vzal mi všechno!
Nějaký idiot mi vzal celý můj svět. Jsem bez telefonních čísel, dokladů a co nejhůř: nemám ani vindru. Kde teď jako mám vzít peníze? V bytě jsme tři, finanční příjem má jeden. Požádat někoho doma? Nesmysl! Nemůžeme si kleknout na všechny čtyři a prosit, když jsme tak hrdě utekly. Ani jedna z nás to nedokáže. Ani nemůže. Slzy se jaksi nedají zastavit.
Kamarádka šlapka
Přišla Tereza a povídá „Vím, že máme dost veliký problém, ale něco bych pro nás měla," koktá. „Ten manekýn, co jsem se s ním bavila na diskotéce, vlastní někde blízko centra night klub. Simono, je to hnus, ale co můžeme ztratit? Nemáme skoro ani na jídlo, natož na nájem. Ty nikoho nemáš, já nikoho nemám, nikomu tím neublížíme. Nezkusíme to?" „Si se zbláznila, ne? Radši půjdu na metro žebrat než tohle!" Přitížilo se mi. Asi je svět naruby. Zvrácenost a peníze mu vládnou. Špína, drogy a násilí mě děsí. Ptám se sama sebe, jestli bych to dokázala. Třeba měsíc. Než si najdu práci. Nebylo by k zahození mít nějaké peníze bokem. Ale za jakou cenu? Jak musí být vysoká? Dobrá otázka.
Šla jako první
Tereza je oblečená, nalíčená a dívá se na mne s prosebnýma očima. „Jdu se TAM jen podívat, protože mě nebaví se tu litovat," utrousí. Ptám se: „To TAM chceš jít sama?" „Když s tebou počítat nemůžu a nikoho jiného tady neznám, vyplývá z toho, že asi ano," odpověděla a zabouchla za sebou dveře. Já zůstala stát s otevřenou pusou.
Na přání autorky změnila redakce její pravé jméno.
