Konec milování v Čechách? Ne!

Toužit, chtít a mít jsou rozdílné pojmy. Muži i ženy po milování a něze prahnou, ale jakmile se rok s rokem od seznámení sejde a sex se začíná pojit se stereotypem, dostávají se do popředí zájmu jiné věci – složenky, výchova dětí, kariéra…

Ovšem mezi jednu ze základních příčin intimního chladu patří pocit, že partnerka pokusy o sblížení odmítá (u mužů) a žena si vůči svému druhovi připadá nepochopená, nemilovaná a nedoceněná. Kam to vede? Muži si velmi špatně vykládají neúspěšné kroky za intimitou a nechuť svých partnerek, ženy se uzavřou do sebe, protože očekávají projevy náklonnosti a komunikaci. Smíchané v jednom hrnci: unavená domácnost bez energie, oba navzájem ze sebe mají špatný dojem a touží po vstřícných krocích toho druhého (kdyby tak byl(a) jako dřív!).

Z toho vyplývá jediné: Muž potřebuje pro svůj život pocit uvolnění a svobody, aby se jeho sexuální iniciativa neztrácela, žena zase kontakt kvůli své potřebě být vyslechnuta s možností ventilovat své názory, zážitky, pocity. Jak to ale udělat, když není nálada ani na jedné straně?

Pokud žena nemá na sex chuť, měla by to sdělovat opatrně, neboť citlivý partner chce slyšet, že i tak (normálně) ji přitahuje a že tohle je pouze dočasný stav. Muž jí to zanedlouho může vrátit v situaci, která si taktéž žádá pochopení: a to když se sám necítí na konverzaci. Stačí jen iniciativně ukázat, byť o půl hodiny později, že ho pocity partnerky zajímají. Jakmile se začne tázat na její názory, bude se o ni prostě zajímat, žena se pocítí být milována. Pak se oba mohou pochopit a vyjít si vstříc, omluvit své chování, nechuť, dočasný „výpadek“. A tomu se říká funkční vztah…

Pokud to pár tímto způsobem nebude řešit, pravděpodobně (a většinou) to dopadne tak, že muž již za svou partnerkounebude chodit tak často s návrhem pomilovat se, protože se bude bát odmítnutí, a tak bude čekat, až se jako první projeví ona. (Jakmile se ale dovtípí, že na svoji chvilku rozkoše bude muset pravidelně stereotypně čekat, přepadne ho laxní nálada a přestane mít o sex zájem vůbec. A ve finále vlastně ani nebude vědět, co ho k tomu vedlo.) Prostě se vytratila „šťáva“ a vášeň.

Hotová alchymie, že? Ale představte si pohyb vah. Jednou jsou dole, jednou nahoře. Koneckonců po čase si partnerka všimne, že „nějak podezřele dlouho“ nebyla objektem intimního naléhání, sex jí začne chybět a přesně jako u těch vah: role se obrátí. Jenže jakmile více naléhá žena, muž si připadá jako loutka vedená jejími potřebami. Vidí v tom povinnost. „Dneska zase musím? Ach jo.“

Ztráta zájmu u mužů bývá celkem vážná. Jakékoliv manévry či pokusy jsou pro ně pouze nátlakem, cítí se využíváni (v dlouhodobějších partnerských svazcích). Jedinou možností, jak je přivést zpět k chuti na milování, je forma nepřímých signálů:

(Každý si na ten svůj způsob, jak dát najevo otevřenost, přijde koneckonců sám.)

Všechny tyto malé „bílé prapory“ zajišťují, že žena je stále ženou, nehrne se do mužského údělu (lovu), ale naopak vzbudí dojem připravenosti a dá svému partnerovi možnost dobývat ji. Pochopitelně že iniciativa a převzetí rolí jednou za čas vůbec nejsou na škodu, nicméně jakmile k tomu dochází ze strany ženy až příliš často, muže to přestane bavit. Dá se tedy říct, že sexuální štěstí je o pochopení partnera s ochotou dodržovat stejné zásady i z jeho strany. Nebo to snad tak není?

Vy sexuálně chápete svého muže? A chápe i on vás? Pište do diskuse, zda a jak vám to klape, nebo ničí nervy!?