Potkalo mě štěstí po čtyřicítce

Ty už máš ze vztahů hodně zkušeností, rozdej nám taky trochu!

Ráda. Takže rovnou začnu tím, že když vztah nefunguje, nemá cenu ho udržovat. Říkám to každému a sama ze své zkušenosti můžu říct: pokud ve vztahu něco nehraje, jděte od toho. Nemá to cenu a není čas. Já jsem to dělala celý život, že i když jsem už podvědomě věděla, že to není ono, protože to tušíš a cítíš, ale kvůli nějakým důvodům, jako jsou vazby na děti, rodinné vazby nebo majetek, jsem to pořád nechtěla udělat... ne, nejde to. Když vidím kamarádku, jak se v tom plácá a udržuje manželství tím, že říká: já mu to nemůžu udělat, a taky kamarádku, která žije dvacet pět let v manželství, které nefunguje, ale nechce odejít, aby nebyla sama, tak jí říkám: To budu radši stokrát sama než v blbém vztahu, protože to je to, co tě ubíjí... nezapomeň, že si můžeš otevřít nové dveře a osvobodit se.

Všechno je pořád otevřené...

...a nikdy nic v životě není setrvalé na dlouhou dobu. Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že budu dneska potřetí vdaná a budu čekat miminko, tak bych si myslela, že se zbláznil. Když jsem byla mladá, tak mi pětačtyřicetiletí lidé - což jsem dneska já - připadali jako mrtví, odepsaní, říkala jsem si, toho se snad nikdy nechci ani dožít. Je to hodně o myšlení, o životní filozofii, o tom, jak žiješ, kým se obklopuješ a co děláš. Dneska mám dvě sedmnáctileté dcery, a když mně bylo sedmnáct, tak mi moje matka připadala jako ,,stará větev". (smích) A to mě měla v osmnácti! Já jsem měla děti v devětadvaceti, ale doba se hodně mění, všechno se posouvá, a jak teď chodím na ta různá vyšetření do poraden, tak jsem mile překvapená, že těch maminek, co jsou hodně po čtyřicítce, je tam velká spousta, a dokonce jsou i starší než já, třeba osmačtyřicetileté.

Myslíš, že se to děje jen díky vyspělosti lékařské vědy?

Mění se myšlení, máme svobodnější mentalitu. V jiných světadílech to tolik neřeší a mají děti do padesáti, ale tam žijí celkově jinak. My jsme tady v Evropě ještě hodně zatíženi civilizací a hodně si přitěžujeme tím materiálním světem a stresem, ale tenhle trend je dobrý.

A že jsi už potřetí vdaná, to tě ty svatby tolik baví?

(Smích) ...no, já už jsem do toho moc nechtěla jít, po dvou nevydařených manželstvích jsem snad ani neuvažovala o vážnějším vztahu, ale nikdy neříkej nikdy, protože nevíš, co tě čeká. A s Petrem to všechno vyšlo tak nějak přirozeně, i když jsme samozřejmě řešili problém, že je o patnáct let mladší. Nejdřív jsme se dlouho kamarádili, pak jsme spolu začali chodit, pak jsme spolu začali žít a nakonec jsme se vzali. A já jsem si během toho všeho uvědomovala, že mezi námi opravdu není žádná překážka, která by byla důsledkem toho věkového rozdílu. Petrovi je třicet a je zkušený a samostatný, od čtrnácti let se stará sám o sebe, a tak jsem si říkala, proč se bránit vztahu, ve kterém jsme oba velmi šťastní, z důvodu nějaké zaběhnuté konvence jen proto, že se to nemá.

A nevznikají problémy spíš právě ze ,,zaběhnutých" konvencí?

Možná ano, kdybychom si je připouštěli, tak bychom spolu nebyli. A jestli spolu za pět nebo za deset let nebudem, tak se nedá stejně nic dělat, ale já pořád říkám, že je lepší něco krásného zažít a pak za to třeba zaplatit, než neprožít nic. Třeba budu mít naopak krásné manželství. Vím, že nic není zadarmo. Já jsem na tom před třemi lety byla velice špatně, rozpad mého druhého manželství byl velice smutnej, dost jsem to odnesla psychicky a léčila se z toho dva roky. Do toho ta skutečnost, že už je ti přes čtyřicet a říkáš si: tak to je konec, teď už mě nic nečeká, ale naopak to štěstí, které teď prožívám, je takové proto, že jsem asi musela něčím takovým projít, něco špatného si odžít, protože všechno má svůj řád. Nic se nedá přeskočit.

Takže jsi vlastně prokázala velkou odvahu do toho znova jít a za to možná přišla tahle odměna!

Ano, je to možná nějaká moje medaile za statečnost. (smích) Že by šlo o životní zkoušku? V životě to tak je, protože nikdo z nás nežije život, který by byl jen krásný. Jsou tu nemoci, úmrtí, spousta opravdových tragédií, vlastně to, že mě opustil chlap, proti některým průšvihům neznamená skoro nic. Každý rozchod ti spíš vezme iluze, ale je v tom vývin, napříště už aspoň víš, že to taky může nevyjít, takže už se nezhroutíš jako při tom prvním, který je nejhorší, protože nemáš tu zkušenost.

Co na to říkají tvoje dcery?

Začaly studovat střední školu, ale naštěstí ještě nelítají někde po diskotékách, ale jsou s námi doma a moc se těší. To budou moje pomocnice a chůvičky. Já jsem s nimi v podstatě byla celý život sama a jde o to, jaký vztah si člověk se svými dětmi vytvoří, jak si je k sobě připoutáš. Mateřství je prostě poslání a smysl života. Kariéra je jedna věc, ale jsem tu i proto, abych rodila děti...

Ano, chápu, teď promluvily hormony, co máš tedy v plánu ještě před narozením dítěte stihnout?

S Michalem Pavlíčkem jsme museli zrušit asi dvacet nasmlouvaných koncertů i koncerty s Precedens a v divadle. Už je to pro mě příliš fyzicky náročné, hůř se mi dýchá a v tohle stavu se tříhodinové představení táhnout nedá. V karlínském divadle ještě odehrajeme koncertní verzi muzikálu Jesus Christ Superstar, před Vánocemi budu zpívat na adventních koncertech s dětským sborem a jinak dělám soukromé recitály s klavíristou Martinem Radou. Budou to koncerty v kostelech nebo v kapličkách, kde zpívám věci ze svého repertoáru a něco z muzikálu i z klasiky, a protože všude, kde hrajeme, mají většinou svůj pěvecký sbor, tak nakonec společně zpíváme koledy. Teď v mojí situaci ani moc nepřemýšlím a neplánuju, co bude třeba za rok, i když mám zajímavé nabídky, a stejně budu pořád dokola řešit: děti - práce. Kolikrát šly moje pracovní aktivity na úkor mých dětí, což mě dneska velice mrzí, protože někdy přijde nabídka, která se nedá odmítnout, což byl zrovna ve své době Jesus Christ Superstar, který se nedal srovnat opravdu s ničím. Holky byly tenkrát malé a byl to pro mě na čtyři roky dost velký zápřah, ale jsem dodneška šťastná, že jsem se toho zúčastnila. Možná jsem už taky pohodlnější, takže si teď nechci nic většího brát. Třeba budu nějaký čas jenom doma.