Článek
„Jsem studentka 3. ročníku hotelové školy. Odmalička jsem byla doma vedena k vaření, a upřímně řečeno, moje postava tomu odpovídala. Nikdy jsem nepatřila mezi superštíhlé slečny, ale tlustá jsem taky nebyla. S tím, že mám větší stehna a zadeček, jsem se naučila žít.
Holky nepromíjejí nic
Zlom nastal na střední škole. Mám tu smůlu, že jsem ve třídě plné holek. Od začátku jsem se prakticky denně potýkala s názory, že ten, kdo nemá 50 kilo a méně, není pro své okolí přitažlivý. Není to legrace: některé z mých spolužaček si ke štíhlé postavě dopomáhají užíváním kdejakých ,zázračných' pilulek, potlačujících chuť k jídlu, jinak ale velmi nebezpečných.
Určitou dobu se tyhle řeči poslouchat daly. Nicméně nátlak okolí a stres, jakým jsem si procházela, udělaly své. Kamarádka Johana zmíněnému nátlaku podlehla a nástupem do druhého ročníku se změnila k nepoznání.
Po prázdninách mě místo vždy usměvavé kamarádky přivítala protivná kostra potažená kůží. ,Johano, proboha, co se ti stalo? Ty jsi nemocná?' byla první reakce, která ze mě spontánně vylítla. ,Ne, jen jsem shodila pár kilo,' odvětila nepříliš mile, a v ten moment mi bylo jasné, že nic už nebude jako dřív. Z těch ,pár kilo' se vyklubalo 15 kilogramů. Za celý den s obtížemi pozřela jablko a lila do sebe hektolitry vody, aby navodila pocit plného žaludku.
Snažila jsem se jí pomoct, přesvědčovala jsem ji, že muži netouží po chodících reklamách na hlad, že její váha dávno není normální a že pokud bude chtít, budu vždy připravena jí pomoct. Veškerá snaha však vyšla vniveč.
Nikdy neříkej, že se ti to nemůže stát také
Zhruba půl roku se mi dařilo tohle všechno snášet s klidem. Potom jsem to ale přestala zvládat i já. Její neustálé výlevy o tloušťce, špatné nálady a deprese se přenesly na mě. Už jsem neuměla ignorovat řeči o tom, jak jsem přibrala a že bych se sebou měla začít něco dělat, nebo mě přítel opustí kvůli štíhlejší. Dostala jsem strach. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem měla úplně jasno v tom, že musím nutně vážit maximálně 50 kilo.
Hrůza na sebe nenechala dlouho čekat, a během 2 měsíců se ze mě stala učebnicová anorektička. Shodila jsem 13 kilogramů a dostala se na 48 kilo. Nicméně něco mi neustále našeptávalo ,nejez to, jsi tlustá, uber'. Bohužel, nechala jsem to dojít tak daleko, že jedinou stravou za celý den byl pro mě kousek sýru a malé rajče.
Ivana nám poslala svou fotografii z doby, kdy rapidně hubnula. Tady už váží méně než 50 kilogramůFoto: archiv
Rodiče byli zoufalí, máma prakticky denně brečela, prosila mě, řvala na mě, ať neblázním, vyhrožovala mi léčebnou, nic ale nezabíralo. Nešlo přestat. Byla mi neustále zima, bála jsem se učesat, neboť moje kdysi krásné a zdravé vlasy vypadávaly po hrstech, nehty se mi lámaly při sebemenším ťuknutí o stůl, byla jsem hodně pobledlá a plačtivá, přestala jsem menstruovat, byla jsem téměř pořád ospalá. Na náladě mi nepřidával ani fakt, že měl přítel pracovně odjet na půl roku. Zdravotní komplikace se kupily a lékařka mě kvůli podváze odmítala pustit na nutnou operaci. Měla jsem pocit, že se na mě odevšad sype smůla.
Krůček po krůčku
K léčbě mě přinutilo několik věcí. Zejména strach o to, že jednou nebudu moci mít děti a v neposlední řadě nátlak rodiny a přítele, kteří mě ,dovlekli' do psychiatrické léčebny, kde se nemocní s poruchou příjmu potravy léčili. Pohled na pacienty s pobledlou tváří a prázdnými výrazy, kteří s sebou neustále vozí stojánek s umělou výživou, udělal své.
Proto jsem přistoupila na návštěvu specialisty v oblasti poruchy příjmu potravy. Absolvovala jsem několik sezení, doslova jsem do sebe ,klopila' nutričně hodnotné drinky a čas od času si vařila sunar. Navíc jsem byla pod přísným dohledem, kdy jsem se pravidelně musela vážit a jíst za přítomnosti dospělého člověka. Proto jsem si už ani netroufala se o další hubnutí jakkoli pokoušet.
Můj boj s mentální anorexií trval rok. Začátky byly hodně těžké, nebylo jednoduché odrazit se od pomyslného dna a začít žít jako normální, zdravá holka. Jen díky rodině, příteli, kamarádce Šárce a ocelové trpělivosti jsem svůj boj vyhrála. S Johanou už dávno nejsme kamarádky. Naše přátelství se změnilo v nenávist, což se dalo čekat, a nijak toho nelituji.
Vím, že sklony k téhle nemoci, která představuje začarovaný kruh, budu mít celý život. V současnosti vážím 56 kilo, s přítelem máme překrásný a pevný vztah, a dokonce plánujeme rodinu. Hodně mi pomáhají jeho komplimenty a prosby, abych přibrala alespoň na těch šedesát.
Dokonce jsem si dala takové malé předsevzetí – v srpnu, až se mi přítel vrátí, budu šedesátikilová šťastná holka připravená na nový život."
Čtenářka Iva, Praha
Potkali jste někdy někoho, kdo bojoval s anorexií? Napište nám o tom!
