Jak (ne)zabloudit v přírodě

Hlavně se nenechám manželem vláčet kamzičími stezkami se silným pocitem, že tudy jsme už dnes několikrát prošli. Poradím si.

Mám talent na spoustu věcí, ale orientace mezi ně očividně nepatří. Jsem schopná ztratit se i v třípokojovém bytě a nenajít adresu, na které jsem už pětkrát byla. Můj manžel si to patřičně užívá. On totiž v lese na houbách nemá problém vrátit se po několika pro mě nepochopitelných obloucích zpět na místo, odkud jsme vyrazili. Neposmívá se mi, smířil se s tím, že kromě Václavského náměstí mě musí vždycky dovést za ruku. Trošku zlomyslnou radost má, když já zavelím doleva a on s jistotou správně zamíří doprava. No, každý nebyl políbený smyslem pro orientaci. Jenomže já to tak nenechám, nechci na něm být závislá!

Pokud odněkud někam jdu, soustředím se na vnímání výrazných věcí. Příklad: Když jdu na jednání do budovy, přestávám myslet na to, co bude k večeři, ale zapamatuji si vchod, výtah, dané patro, dveře označené WC a dveře, které vedou ven. Přeneseno do přírody, všímám si bodů, které bych neměla přehlédnout: potok, řeka, kostelní věž, rozhledna, koleje, zvláštní chalupa - vila, hospoda, pošta, silnice... Zkusím se opravdu soustředit na své okolí, které vnímám zrakem, abych se později podle něj mohla rozkoukat.

Napadají mě hrozná podezření, že tohle místo už jsem viděla, ale ono mu může být jen podobné. Naopak místo, které jsem ještě nikdy neviděla může být to, kolem kterého už jsem šla! Připadá mi, že odtud jsem šla hodinu, zpátky jdu nejméně půl dne - časová vzdálenost se zkresluje. Takže jestli jsem u té rozhledny měla být za půl hodiny, dvě hodiny mě nepřekvapí, nehysterčím. Nepřekvapuje mě, že zatímco po mně stéká pot člověka ztraceného v hustých lesích, začne hustě pršet, foukat severák a kolem mě létají kulové blesky. Nenechám se rozhodit! Nezastaví mě ani to, že cesta, kterou jsem se vydala, je slepá. Taková cesta, která nevede dál, pro mě prostě neexistuje!

Zkuste si to samy: Když se vás někdo zeptá na ulici, která je dva bloky od vás v místě, kde dvacet let bydlíte... Znáte ji? Já ne. K ničemu to nepotřebuji. A chataři, kteří sem dojedou autíčkem a víkend stráví za plotem, vám také nebudou umět říct, kudy vede cesta, natož aby vás navigovali k turistickým značkám - těch si doteď ani nevšimli.

Zkušenější bludičky by vám mohly ještě doporučit nespoléhat se na staré mapy, mít s sebou buzolu, kompas, mapoměr a podobné mně nesrozumitelné věci. Já osobně vám je nerozmlouvám, ale nemyslím si, že by mě zachránily. Jestli všechny cesty vedou do Říma, tak ty mé zatím vedou ke dveřím domova, a určitě jen to, že netrefím odnikud nikam, mě neodradí od výletů do přírody. Nebojte a užívejte si!

Skoro se bojím zeptat: Už jste byly někde dočista ztracené, nebo jste ten typ, co nemá s orientací problém? Poraďte nebo si postěžujte na info@proženy.cz, alespoň v tom nebudu sama.