Jahody se šlehačkou a bufeťáci, kteří dojídali a někdy i kradli. Mléčné bary i automaty lidé milovali!

Mléčné bary nebyly jen specifikem zemí za železnou oponou, ale oblíbené byly také na Západě. Jak už název napovídá, jádrem jejich nabídky byly mléčné výrobky, ať už koktejly, kakao či zmrzlina, ale také chlebíčky, saláty a cukrářské výrobky.

Mléčné bufety byly jakousi zdravější variantou automatů – už jen proto, že se mléko považovalo za nesmírně prospěšnou tekutinu a třeba sportovci ho pili namísto dnešních iontových nápojů. Do těchto občerstvoven chodívali dospělí na rychlou svačinu i rodiny s dětmi. Bary mívaly jednotné vybavení – pár stolků se židlemi a pak vysoké pulty, kde se jedlo a pilo takzvaně na stojáka. A jednou zásadní věcí se od jiných zařízení výrazně odlišovaly – ačkoli před revolucí se člověk s cigaretami potkal snad úplně všude, v mléčném baru byl striktní zákaz kouření.

„Když jsem byla malá, to bylo v 50. letech minulého století, s rodiči jsme moc často nikam nechodili. Jen občas právě do mléčného baru. A to bylo něco! Strašně zvláštně to tam vonělo, neumím to popsat, ale tuhle vůni už jsem pak nikde jinde necítila. Prodávali tam dortíky, chlebíčky, jahodový koktejl a pro mě jako malou holku hlavně jahody se šlehačkou. To byl vrchol všech pohárů!“ vybavuje si Marie z dětství.

A Tereza, která byla dítětem o tři dekády později, zase vzpomíná: „Do mléčného baru jsem občas zašla s maminkou či babičkou a vždycky jsem si dávala zmrzlinový pohár s griliášem. Ten jsem od té doby snad už nikdy nejedla.“

To automaty byly spíš pro dospělé, kteří se potřebovali někde rychle najíst. Největší jídelnou v tehdejším Československu byla Koruna sídlící ve stejnojmenném paláci na pražském Václavském náměstí. V automatu pracovalo na 400 zaměstnanců, kteří během jednoho dne obsloužili až 18 tisíc zákazníků!

Dopoledne se sem chodívalo na polévku, v poledne pak třeba na párky, bramboráky nebo guláš a jedno točené. A byť to byl vpravdě lidový podnik, kde se jedlo vestoje u vysokých stolů, navštěvovali ho i prominenti, jak pro pořad České televize Retro vzpomínal Josef Hlinák, který Koruně šéfoval v 50. letech: „Pravidelně k nám chodili i členové tehdejší vlády – hlavně na bramboráky, ty jsme ani nestačili vyrábět. Denně se jich snědly tři tisíce.“

Kromě Koruny v Praze fungovaly i další automaty, třeba Arbat na Příkopech, kde pak v 80. letech jako první v zemi prodávali smažené hranolky. Anebo automat Svět v Libni, který proslavila povídková kniha Bohumila Hrabala z poloviny 60. let. Tam chodívali hlavně dělníci z nedaleké loděnice na pivo na stojáka anebo návštěvníci tehdejšího divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) na párečky, které bývaly zdejší specialitou.

Jedno měly tyto podniky společné: takzvané somráky alias bufeťáky. To byly osoby bez domova nebo z velmi nuzných poměrů, které dojídaly, co zbylo po platících zákaznících, případně dokonce kradly jídlo či pití odložené na pultech. To nebylo nic nemožného, neboť bufety doslova praskaly ve švech a býval tam chaos. Lidé proto často do automatů chodili ve dvojicích – jeden hlídal pokrm u stolu a druhý šel k výčepu pro pivo…

Nejlepší dezerty našeho dětství: Vzpomínáte na šodó chlebíček, štafetku či metrové řezy?