Hlavní obsah

Jsem tlustá! No a co?!

Foto: thinkstock.com

Svoje míry neřeším

Máte nějaké to kilo navíc, ale nic si z toho neděláte? Umíte zkrátka svou váhu nosit, i když jste boubelka? Pojďte nám napsat svůj příběh na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun.

Článek

Tohle téma mě oslovilo a nedalo se nenapsat. V průměru jsem od deseti let na svých 172 cm vážila kolem 75 kilo - ovšem byla jsem v hodně dobré fyzické kondici. V osmnácti jsem ale vypadla ze školy a začala pracovat a cestovat po světě. Období, kdy jsem měla peníze buď na jídlo, nebo na knihy a cigarety (hádejte, co vyhrávalo), střídaly časy, kdy do mě matka s babičkou praly jídlo pod tlakem (Když ty jsi tak hubená a tak hladově koukáš - bodejť bych nekoukala, když jsem právě tři měsíce žila z jedné housky a mističky salátu denně. A z deseti káv, krabičky cigaret a nejnovější fantasy). K tomu kancelářská práce až 16 hodin denně nonstop.

A nakonec jsem objevila radost z vaření a dobrého jídla. Výkyvy se šplhaly výš a výš, třicet kilo nahoru nebo dolů žádná míra, a teď, když už se snažím hýbat (a nemám zrovna nějaké zdravotní problémy) a jím pravidelně a normálně, vážím přes 100 kg. Přesné číslo po mně nechtějte, váha je zakopnutá pod postelí a práší se tam na ni.

Nejsem s tím tak úplně spokojená, ale ne proto, že bych chtěla být hubenější, ale proto, že chci mít lepší fyzickou kondici. Jsem teď po dlouhém období zdravotních problémů, kdy jsem trávila i několik měsíců na lůžku. Svaly atrofovaly a povolily a je načase je získat zpět. Ještě čekám na jeden verdikt a pak budu vědět, kdy budu moci začít cvičit.

Foto: thinkstock.com

Nekazím si radost z dobrého jídla

A k té kráse a sebevědomí? Všechno je to podle mě o tom, nakolik si člověk sám sobě přizná, jak vypadá. Kolikrát vidím na ulici holčiny, jak si vezmou obtažené tričko, pod kterým se jím rýsují všechny špíčky, o tři čísla menší podprsenku, která se jim zařízne kolem těla, a završí to bokovkami, přes které jim překypí jejich nikterak obrovské, leč povolené boky. Jako kdyby se schválně snažily vypadat tlustší.

Když někomu řeknu, kolik vážím, většina lidí si myslí, že si z nich dělám legraci - a přitom stačí tak málo. Jen investovat trochu času do sebe a zjistit, co mi opravdu sluší, a zbytek nemilosrdně vyházet. Ale asi nejdůležitější je kupovat si věci ve svém čísle a ne menší, jak to spousta z nás dělá, protože ,,já přece nemůžu mít číslo 48!". Je to vidět. Je to hodně vidět a člověk vypadá nejen silnější, než je, ale hlavně jako hlupák, který lže sám sobě a neumí se obléct. A musí to být strašně nepohodlné!

To samé platí o posledních výkřicích módy - to, že je to právě in, ještě nemusí znamenat, že mi to bude slušet. Chce to soudnost i v tomhle směru.

Naštěstí mám skvělého manžela, kterému se líbím přesně taková, jaká jsem. Nechce, abych se měnila, ale ani mi to nezakazuje. Podporuje mě v čemkoli, co si zrovna zamanu. Mám taky dobré přátele, kteří mě berou, stačí jim, že to mám srovnané v hlavě a nekňučím před nimi, jak jsem tlustá a že musím držet dietku.

Takže váhu neřeším, nemám proč. Neovlivňuje mé pracovní schopnosti nebo můj duševní stav. Vím o ní, nenalhávám sama sobě, že to tak není, a přizpůsobuju podle toho svůj šatník, abych nevypadala jako cirkus na pochodu. A světe, div se, neřeší ji ani lidé kolem mě...

Jste na tom podobně? Co si myslíte o své váze? Je vám jedno, že máte nějaká ta kila navíc? Pojďte nám o tom napsat na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun.

ynezorPumanzeSaNyknalC