Článek
Problém byl a stále je v tom, že byli přehnaně opatrní a pořád se báli, aby se mi něco nestalo. Nikam jsem nesměla, protože by se mi mohlo něco stát, musela jsem být brzy doma a to všechno v podstatě i v 25 letech! To už je poněkud trapné, že?
Rodiče mi bránili ve vztahu
Ale vydržela jsem to. Mlčela jsem a dělala, co chtěli. Chtěla jsem mít klid. Pak jsem si ale našla přítele a bylo zle. Rodičům se nelíbil a snažili se nás rozdělit. Poprvé jsem se bránila! Neposlechla jsem a s přítelem se nerozešla.
Vím, že máma měla (a stále má) strach, ale měla by pochopit, že už nejsem malá, že vím, co dělám, že si chci žít svůj život po svém a že to neznamená, že bych ji neměla ráda nebo dala přednost příteli a ji odstavila na vedlejší kolej. Prostě nás buď musí přijmout oba takové, jací jsme, nebo mezi námi pořád bude zeď. Dopadlo to nakonec tak, že jsem se psychicky sesypala před státnicemi, musela jsem chodit na psychiatrii a brát antidepresiva, abych byla schopná státnice složit.
A hned poté jsem se odstěhovala za přítelem do jiného města. S rodiči jsem udržovala kontakt, ale na všechny zprávy, ať jsem napsala cokoliv, přišla vždycky jenom kritika. Rozhodla jsem se tedy nepsat vůbec, chránit si psychické zdraví. Není mi to vůbec příjemné, byla bych ráda, kdyby se všechno dalo do pořádku, ale nechci na svém životě nic měnit. Jsem šťastná se svým přítelem, budeme se brát a žijeme svůj život. A to, že si máma myslí, že jsem udělala špatně a že jsem vždycky všechno dělala špatně, že jsem nevděčná dcera, je mi líto.
