Článek
Časopis Uzlíček
Rok se sešel s rokem. Manželé Vojtkovi jsou rozvedeni a Matýsek roste jako z vody. Už je mu půldruhého roku a svojí mamince dělá radost každou společnou vteřinou. Libuška Vojtková přiznává, že rána na srdci se ještě nezacelila, ale na tom, že se úspěšně hojí, má hlavní zásluhu právě ten malý špunt, z něhož očividně roste fotbalista...
Když jsme se domlouvali na rozhovoru a vy jste navrhla osmou hodinu ranní, zeptal jsem se vás, jestli vám nevadí, že budete kvůli mně takhle brzo vstávat. Odvětila jste, že býváte stejně vzhůru kvůli malému. Jak tedy vypadá váš běžný časový program?
Teď je to trošku náročné období. Zkouším dva muzikály najednou a celý den jsem pryč. Například včera šel Matýsek spát kolem půl sedmé a vstával ve tři hodiny, protože ještě jedenkrát denně pije mlíčko. No a pátá až šestá hodina, ta pro něj představuje tradiční budíček. Takže jsem naspala pět hodin, přišla na rozhovor a po něm se bude celý den zkoušet a zkoušet.
Patřila jste mezi spáče, nebo vám stačilo k „dobití baterek“ zavřít oči na pár hodin?
Hrozně ráda spím a to teď nemůžu. My umělci máme přehozený režim. V divadle končíme mezi desátou jedenáctou, po půlnoci jsme doma, a protože v době, kdy se nezkouší, bývá přes den volno, klidně se dá spát do desíti. Teď to ale nejde! Z divadla sice přijdu stejně pozdě jako kdysi, ale musím vstávat v pět hodin.
A kdo se tedy o malého přes den stará?
Moji rodiče. Naštěstí jsou oba v důchodu a přestěhovali se do Prahy. Pětatřicet let bydleli na Vysočině, a když se jim všechny tři děti rozutekly, šli za mnou a sestrou do hlavního města. Hrozně moc mi to pomohlo, ušetřilo mi to shánění chůvy a mohu si teď dovolit více pracovat.
Když to tak shrneme, čím vám mateřství nejvíce změnilo život - kromě onoho zmiňovaného spánkového dluhu?
Víc si cením času. Když se například stane, že nezkoušíme, ačkoli to bylo naplánováno, hned mě napadne: „Jé, teď jsem mohla být s Matýskem." A občas mívám pořádné ,,absťáky“. Mezi zkouškami si najednou řeknu, že teď musím domů, a prostě jedu! Dříve jsem přemýšlela, komu zavolám, kam bych mohla jít - a teď? Rychle pádím za malým.
Matýsek dělá mamince jen radostFoto: uzlicek.cz
Než matka začne svého potomka bezmezně milovat, trvá to různě dlouhou dobu. Některé začnou tenhle pocit zažívat už bezprostředně po porodu, pro jiné to ještě nějakou chvíli zůstává cizí bytost, ke které teprve musí navázat vztah. Kdy tenhle pocit nastal u vás?
U mě to bylo později. Ten neuvěřitelný vztah se začal vyvíjet, až když mě převezli z „jipky“, rodila jsem „císařem“, na klasický pokoj. Třetí den po porodu mě potkalo poporodní blues, jak se tomu říká. Plakala jsem a plakala. Sestřička viděla, jak jsem z toho zmatená, a tak mě ujistila, že je to normální. Že všechny maminky takhle pláčou. Člověk si teprve musí zvyknout na toho človíčka vedle sebe, který už tam bude napořád... V podstatě u mě definitivní zlom nastal, když skončilo šestinedělí. Díky tomu všemu jsem pochopila, že psychika ženy se nedá ovládnout a že hormonální změny jsou obrovské.
Kolik jste přibrala?
Když jsem si naposledy troufla stoupnout na váhu, a to bylo zhruba měsíc před porodem, měla jsem 24 kilogramů navíc. Odhadovala bych tedy, že celkově jsem přibrala nějakých 28 kilo. Víte, od čtrnácti let držím diety a stále řeším postavu, protože tanečnice musejí být hubené. A vždycky jsem si říkala, že až jednou otěhotním, začnu papat bez jakéhokoli omezení a bude mi to jedno. No a když to opravdu nastalo, splnila jsem to do puntíku! Měla jsem chuť úplně na všechno a užívala si to. Vždyť jsme najednou jedli dva!
