Hlavní obsah

Minipříběh: Může se pes utopit?

Foto: Thinkstock

Říká se, že pán a pes jsou si podobní

Rosťa je zlatý retrívr. Před časem jsem na něho práskl, že je erotoman. Tak už to někdy bývá. Ostatně říká se, jaký pes, takový pán, nebo možná obráceně, zkrátka sám jsem se v mládí taky dost vydováděl… Jenže co když vám pes nevleze do vody ani za vuřtem? Je to normální? Když je to notabene pes vyšlechtěný k aportování vodního ptactva?

Článek

Jako štěně proháněl kachničky

Dětství prožil Rosťa v centru Prahy. Venčit jsme se chodili na Střelecký ostrov, leč málokdy se nám to zcela povedlo. Rosťa si oblíbil Národní divadlo tak, že mu projevoval své pocty pravidelně a tvrdohlavě a bylo zcela zbytečné mu říkat, že těch pár kroků od divadla do půli mostu už by taky mohl vydržet. Až mnohem později, od okamžiku, kdy Rosťu přivezl policajt a dostali jsme blokovou pokutu za znásilnění dvou feneček a dvou paniček, rozšířil Rosťa svá oblíbená venčící místa o všechny policejní služebny. Ať jsme kdekoli. A vozům s modrým majákem a nápisem POMÁHAT A CHRÁNIT alespoň počurá kolo. Fakt nelžu. Ale to je jiná kapitola.

Když se mi tedy na tom Střeleckém ostrově malý Rosťa poprvé vrhl do vody a vydal se za kachničkami, byl jsem zděšen. Voda studená a malý Rosťa, který uměl sotva chodit po schodech, mi náhle odplouval směrem ke Karlovu mostu. Naštěstí dostal rozum a vrátil se. Kachničky mu ale stály za pár na zadek i nadále. Inu, říkal jsem si, geny jsou geny, vždyť právě k aportu kachniček tě vyšlechtili. A trestal jsem mírně.

Sladký psí život na horách

Když byl Rosťovi rok, dostal jsem práci v jednom krkonošském hotelu. Z Rosti se stal pes horský, neustále utíkající za fenečkami po celé horské vísce, k vlekům, do hospod, penzionů a dalších hotelů. Všude měl známé, kteří mi volali, abych neměl strach, že je Rosťa u nich, jakou tam má fenečku a kolik už toho snědl. Pokud jsem neměl čas ho hledat, vracel se v noci. Mokrý, špinavý, ale spokojený.

Foto: Thinkstock

Moře Rosťu vůbec nenadchlo

Warum?

V září jsme odjeli na týden do Chorvatska. Zjistil jsem, že Chorvati psy moc nemusí, i když byl Rosťa vykoupán a učesán. Ubytovali nás až v pátém penzionu. Ale to moře! To si Rosťa konečně užije plavání a vodních radovánek, říkal jsem si. Rosťa se však moře bál a výstražně na ně štěkal už z terasy. Do vody první den vůbec ne, druhý den po kolena a dost. Lákal jsem ho, házel mu do moře klacíky, dokonce i kousky klobásky. Nic. Sám jsem ovšem do vody také nemohl, protože v ten okamžik začal Rosťa tak vyvádět, že se začali sbíhat plážující němečtí důchodci a ptát se: „Warum?“

Bylo to horší než učit plavat hysterické dítě. První tempa udělal až čtvrtý den, ale snad až při úplně posledním koupání si Rosťa začal vodu zase užívat. Po celou dobu pobytu však trval na tom, že mne musí mít pod dozorem. Stačilo, když jsem zaplaval za útes, a už byl další hysterický štěkanec a srocení důchodců a další: „Warum?“

Bojoval o holý život

Asi bych si tuto Rosťovu dovolenkovou eskapádu navždy zařadil do čeledi nevysvětlitelných záhad, kdyby se neudála velká náhoda. Koncem října bylo v našem krkonošském hotelu méně hostů i práce,a tak jsem si mohl dovolit chodit s Rosťou na vycházky do lesa. Když jsme procházeli kolem samoty, nového, ještě neoploceného domu s bazénem, zaslechl jsem, jak majitelka volá na manžela: „Hele, Jirko, není to ten pes, jak se nám tu koncem zimy málem utopil?“ A byl to ten pes. Nikdo neví, jak dlouho Rosťa tenkrát plaval potmě v ledové vodě bazénu, ze kterého se nemohl dostat ven. Vytáhli jej vysíleného a promrzlého, a hned jim utekl. Doma Rosťa nic neřekl a zřejmě by to neudělal, ani kdyby uměl mluvit. Vybavil jsem si, že se někdy v dubnu v noci vrátil hodně mokrý a unavený, ale myslel jsem si tenkrát, že se vyválel někde v tajícím sněhu.

Zachráncům jsem koupil láhev whisky a díky velké náhodě zjistil, proč jsem musel Rosťu znovu učit plavat. Teď už jsme zpátky v Praze a prohánění vltavských kachniček na Střeleckém ostrově mu zase stojí i za těch pár na zadek…

ynezorPumanzeSaNyknalC