Hlavní obsah

Nepochopení nebo nepochopitelní muži?

Foto: Shutterstock

Varan na horách. To bylo něco!

Soutěžní příspěvek Hledá se žena č. 7! Začnu asi takhle. S muži má asi každá žena v mém věku své zkušenosti. Ale já si myslím, že těmi svými docela pobavím. Týkají se hlavně mužské krystalické logiky, ale i manželství a milenek.

Článek

Říkejme mu Varan, později se dozvíte, proč zrovna tuhle přezdívku. Asi 45, bývalý finanční ředitel banky, ženatý, manželka a dvě dcery. Poznali jsme se v baru, byl po těch litrech Möetu docela sympaťák a tak jsme se začali scházet. V té době mi to bylo nějak jedno, že je ženat, potřebovala jsem po dlouhém sexuálním půstu někoho do postele (jeptiška fakt nejsem, natož Panna Orleánská). A to se taky povedlo.

Bary jsme obráželi asi dva měsíce, když potom padl návrh zajet společně na hory. Proč ne? A tady jsem se poprvé setkala s mužskou logikou. Že mám vzít sebou ještě nějakou kamarádku, aby to teda vypadalo, že já jedu s ní a on teda zvlášť, přitom samozřejmě pojedeme stejným autem budeme všichni bydlet na jednom pokoji. No, pokrčila jsem rameny, tak si všichni budou při nejmenším myslet, že to táhneme ve třech! Ale co, aspoň si to tam s kamarádkou užiju, když s ním bude nuda.

Vyrazili jsme tedy na hory. Radši jsem vzala do auta víno, cesta pak utíká rychleji. S Martinou jsme v klidu popíjely a najednou jsme se zarazily, tuhle písničku, co si pouští už slyším aspoň po třetí! „Prosím tě, mohl bys tam dát něco jiného než tuhle písničku? Třeba rádio?“, ptám se v naději, že této jednoduché otázce muž porozumí. Na to nádherná logická odpověď: „To je žere vianty šeršé - já umím francouzsky, víš?“ Kamarádka vzadu na sedačce vyprskla smíchy, ona na rozdíl od něho francouzsky umí. Snažím se dosáhnout svého: „Takže ještě jednou a lépe! Koukej tam dát rádio!“, poprosila jsem ho důrazně s úsměvem.

Varan v klidu jede dál a komentuje písničku, že je moc hezká a jaká je to romantika. V tu chvíli vidím trochu rudě, ale nechci kazit výlet a tak si dám pořádnýho loka z lahve a snažím se uklidnit. Když dorazíme na chatu, jdeme ještě na paňáka a pak spát. Jsem sice trochu společensky utahaná, ale nemůže mi uniknout, že před mýma očima se můj milenec snaží ošahávat mojí kámošku. Podívám se na ní omluvně, zda jí to moc neprudí, Martina je dáma a tak jenom zavrtí hlavou a dá pryč jeho ruku ze své nohy. Ubytujeme se v dvojcimrovém pokoji, jeden pokoj máme my a druhý Martina.

Druhý den teprve začíná Varanův ohňostroj marnosti. Stačí ho pozorovat při objednávání kafe: „Pane, pane vrchní“, volá a při tom mává rukou ve vzduchu, jakoby se hlásil ve škole. „Já, já, já bych si dal kafe laté a makiáto.“ Číšník:“Cože byste si dal?“, ptá se udiveně. V tu chvíli se trochu začínám stydět. „Laté je moc mlíkový a tak si vždycky do toho naliju makiáto a je to tak akorát“, vysvětluje Varan. Martina vykulí oči a já se začnu smát. Nejdřív si myslím, že je to vtip, ale když si Varan přelejvá jedno kafe do druhýho, tak mi tuhne úsměv na rtech. U snídaně začíná plynule mluvit o svých dcerách. „Ježiš Martino, moje starší dcera Naďa má stejný vlasy jako ty“, šmudlá rukou Martině ve vlasech.

Mažu si housku a pozoruju ho jako přírodovědec orangutany ve volné přírodě. A moje další dcera Kamilka jezdí moc dobře na koni a je takovej zaříkávač koní, protože je citlivá jako já. „Cože?“, ptám se. „My jsme byli v ohradě a stádo k nám přiběhlo, zvedla ruku nahoru a všichni koně zastavili a pak jim hladila čumáky.“ „No to je normální“, říkám. „Když zvedneš ruku, tak vždycky zastaví, na to nemusíš bejt zaříkávač“. „Ale ona s nima fakt telepaticky mluví!“ „Whatever“, říkám si pro sebe a piju si nerušeně svojí kávu. Varan pokračuje: „Dneska urolbovali šest kilometrů běžecké dráhy, půjdeme na běžky.“ Ehm. „Mirku já neběžkuju a Martina bude na baru, protože nelyžuje vůbec.“ Varan v klidu pokračuje: „já mám pro vás oblečení a běžky, půjdeme si pořádně zaběžkovat!“ Takže znova a lépe:“My s tebou na běžky nikam nepojedeme! Já budu sjezdovat a Martina bude na baru, rozumíš?“, táži se. Evidentně ne. „A já vás to naučím, to je pohyb jako když jdou kačenky“, vysvětluje Varan nerušen našima protáhlýma ksichtama. „No dobře, kapituluji. Dělej si, co chceš, já si jdu půjčit sjezdovky a Martina bude na baru.“ Varanův zděšený obličej. „Vy nechcete na běžky? Dyk je to super!“, poulí nadšeně očima. „No to se ti tu právě snažíme již delší dobu říct.“, ucedím mezi zuby. „No tak dobře teda, pojedeme na svah“, říká s houskou v puse a přitom to zapíjí svým originálním latomakiátem.

Na sjezdovce si půjčuji lyže, přeskáče a jdu na bar. Tam už Varan pořvává:“Have have have a bier!“Koukám na Martinu a ta mi akorát poklepe na ramena:“Dobře sis vybrala, páni to je ale chlap!“, dělá si ze mě srandu. „No když už, tak už, viď?“, říkám s bolestnou grimasou a objednávám si nápoj Heisse hexe. Varan běhá kolem baru a snaží se s někým navázat konverzaci, ale nikdo ho neposlouchá. Jdu si tedy zalyžovat. Po pár sjezdech se zase zastavuji v baru a koukám na Varana, jak do sebe sype jednu Williamsku za druhou. No nazdar, říkám si, ten bude večer vypadat!

A taky že jo. Jdeme na večeři a když se usadí, mává na číšníka a volá:“Halo, halo, halo..škyt, já bych si objednal prosím!“, číšník přichází.“Co vám mohu na..“, nestačí ani doříct. Varan mu skočí do otázky:“Máte Pi pi pi pinot grížio?“, ptá se se zájmem. Trochu se divím, po tom pivě a Williamskách ještě víno.. No proti gustu žádný dišputát. „Ano máme“, odpovídá číšník a má co dělat, aby udržel vážnou tvář. „A ještě entrkot. A ten žlutej kečup, jak se to..“, loví v paměti Varan. „Že by hořčice?“, odhaduji. No na finančního ředitele banky docela košatá slovní zásoba. Objednávají si ostatní a já přemýšlím nad tím, jak tenhle člověk, který nedá pořádně větu dohromady mohl být na tak vysokém postu a chodit na jednání. „Mirku, můžu se tě na něco zeptat?“, koukám, jestli mě vnímá. Trochu ano. „No“, říká a nalévá si Pinota. „Kdyť ty nedáš ani větu dohromady, aby to dávalo hlavu a patu, jak jsi mohl vůbec chodit na jednání?“, ptám se se zájmem.

Odpověď byla jednoduchá a ani nepřekvapila. „Mě na ty jednání moc nepouštěli, teda skoro vůbec.“ „Ach tak, haha“, říkám a koukám, jak se pustil do hranolek, pár jich z talíře vypadlo. „Prosím tě, jez normálně!“, vylítlo ze mě při pohledu na něj a nervy na pochodu. Ostatní se se zájmem na to divadlo koukají „Zítra bych jela zase na sjezdovku a zkusila i další kopce co ty na to?“, ptám se, aby konverzace u jídla měla aspoň nějakou myšlenku. Varan se dlouze zamyslí, oblízne se jako ještěr (tak proto ta přezdívka) a vyklopí ze sebe: „Mě mě mě brní malíček.“ „Prosím?!“, ptám se a začínám vzdávat jakoukoli konverzaci, která by dávala smysl. „Ne ne, vlastně ten prst vedle..jak se to jmenuje?“, dodává pro pořádek, hledíc kamsi za bar. „Prsteníček?“, odtuším, ale začínám si připadat jako v dramatu od Ibsena. Konečně se v polovině konverzace na mě otočí a zařve mi do ucha: „Na nozeee!“. „Aha“, vzdávám se a objednávám si další skleničku. „Ty si žiješ v takový svý mikrobublině, viď?“, ptám se ho, ale nečekám, že by na to zareagoval. Překvapil mě: „No já si vlastně v takové mikrobublině žiju“, odvětil a dál koukal kamsi za bar.

Tak a je to milé dámy, tady je asi odpověď na to, proč se občas muži chovají úplně jinak, než bychom očekávali. Oni si prostě žijí ve své mikrobublině. Zřejmě je občas i semipermeabilní (polopropustná), ale ne vždy. Takže prosím omluvte občasnou nelogičnost u mužů a už vůbec není dobré pátrat po tom, co a jak mysleli. Ono se totiž ničeho v životě nedopátráte. A to je celé jádro pudla ve vztazích mezi muži a ženami. Někdy nám muži vyčítají nelogičnost, ale já jsem se s tímto fenoménem setkala spíše u opačného pohlaví. Když se chci například setkat s kamarádkou, tak napíšu: Co v pátek? Máš čas? Napíše mi: Mám, co takhle ve čtyři nebo v pět? Odepíšu:Tak v pátek v pět, těším, pa. A teď totéž s chlapem. Chlap napíše: Co v pátek máš čas? Odepíšu: Mám, co ve čtyři nebo v pět? Chlápek odepíše: Tak super, budu se těšit. A kampak se poděla ta mužská logika? Nepoděla, umřela!:)

ynezorPumanzeSaNyknalC