Přítel mě ponižuje, ale já nedokážu odejít!

Bude mi 19 let, za pár měsíců budu maturovat na jedné brněnské střední škole. Vždy jsem si myslela, že žiju pohodový život, od puberty jsem přesně věděla, čeho chci v životě dosáhnout.

Nekouřím, nejsem typ, který by hodil po barech, ale teď mi to už přijde líto. Po bolestivém rozchodu jsem si našla o osm let staršího partnera. Nikdy by mě nenapadlo, co s ním za jeden rok prožiju...

Totálně si mě omotal kolem prstu. Na začátku neskutečně pozorný, romantický, hodiny jsme se dokázali líbat v jeho autě a pozorovat hvězdy. Líbilo se mu, že chci na vysokou, on se nechtěl ještě ženit, takže mu to vyhovovalo. Jednou mi řekl, že by byl nešťastný, kdybych mu po pár letech řekla, že ho nechci. Já bych byla pořád mladá a on už zas tolik ne. A já jsem byla nadšená z toho, že chce se mnou jednou žít!

Ale od té doby se vše změnilo. Začalo to firemními akcemi. Chápu, že je třeba si od sebe někdy odpočinout, ale že na úkor toho půjdu bokem já, jsem nečekala.

Pracoval celý týden, odjížděl v pět ráno a v osm večer se vracel, za mnou pak už jít nechtěl. A když jsem za ním přijela já? Prý že ho pronásleduju! Nikdy mě s sebou nikam nevzal, na jedinou akci s kamarády.

O jediném víkendu, kdy nepracoval, šel zas na nějakou party, místo aby se věnoval mně. To mě hodně naštvalo. Několikrát jsem mu už řekla, že ho po firemních večírcích viděli mí přátelé s jinými slečnami. A on odvětil, že se mnou končí, když mu nevěřím.

Všechno otáčel proti mně a dělá to dodnes. Mám problémy se srdcem, týdny jsem strávila v nemocnici. Ale on? Ani mě nepodpořil, ani za mnou nepřijel (samozřejmě měl moc práce a tomu já nerozumím, protože jen sedím doma na zadku). Čekala jsem, že mi alespoň pošle SMS, ale marně. Jednou z něj vypadlo, že dlužil hrozné peníze, které prohrál v kasinu. Na splátky si vydělával tím, že si nechával platit za sex.

Nemohla jsem se na něj ani podívat. A navíc se ve mně zrodila žárlivost, když jsem si uvědomila, že měl partnerky, ale dluhy „splácel" v posteli jiných. Tak proč by nepodvedl také mě? Ale stejně se s ním nedokážu rozejít. Ani nevím jak.

A on, kdykoli se mu zachce, začne mi nadávat, jaká jsem tupá a vypatlaná a další nepublikovatelné výrazy. Rozpláču se, a to pak od něj přijde ještě horší sprcha za to, že brečím. Údajně bezdůvodně.

Mám být podle něj ráda, že je se mnou. Kdyby prý nechtěl, tak by už odešel - to jsem mu vážně vděčná. V sexu byl dobrý - vždyť by si na to mohl udělat i živnostenský list. Ale v posledních měsících se mě ani nedotkne. Když mu řeknu, že to chci, tak si lehne a podotkne „tak jo". Když to chce on, tak „nechtěla bys mi udělat pomyšlení?".

Jednou jsem byla naštvaná a řekla Ne! Na to se mi vysmál s tím, že je to má volba a nemám se divit, když půjde jinam. Musela jsem kvůli němu vyhledat už i psychologa. Dovoluji si říct, že jsem hezká holka, živím se fotomodelingem a překladem textů - všechno stíhám při škole. A za měsíc si dokážu vydělat téměř dvakrát více než on.

Jenže není den, kdy bych si nevyčítala, že jsem do toho spadla, ale neumím sebrat hrdost a odejít. Jsem totiž „zvyklá" na to, že vše je moje vina. Byla jsem sebevědomá, cílevědomá a teď je ze mě troska, co lítá po psycholozích. Slečny a dámy, buďte rozumnější a nebuďte „až moc hodné", jak to nazývá moje doktorka, jinak to chlap vycítí a to je vstupenka do pekla.

Žijete s nesprávným člověkem, víte to, a přesto s tím nejde nic dělat? Jaká je vaše rada pro ženy, které se ocitly v této situaci? Napište nám na info@prozeny.cz .