Článek
Vždycky jsem měla smůlu na chlapy. Dřív jsem si říkala, že jsem ještě mladá a ten pravý na mě někde čeká. Dnes se na to už dívám jinak. Chtěla bych si najít nějaký vážnější vztah, po uši se zamilovat, založit rodinu. Typický sen pro každou holku. Nějak se to ale nedaří. Nedokážu si najít žádný vážný vztah. Neříkám, můžu si dělat, co chci, nejsem na nikom závislá. Můžu flirtovat, s kým chci... Ale mně už to nestačí. Potřebuji mít někoho vedle sebe, někoho, kdo mi alespoň občas řekne, že mě má rád. A co čert nechtěl... Stala jsem se milenkou.
Toho člověka znám už dost let, seznámila nás švagrová, se kterou dělal v práci. Do té firmy jsem nastoupila také a začali jsme sbližovat. Jako kamarádi. Povídali jsme si skoro o všem, řešili jsme pracovní problémy, kdo koho naštval, jaké je to u něj doma... Nikdy jsem si ani na vteřinu nepřipustila, že bych si s ním něco začala. A to z jediného důvodu - je ženatý.
Letos na horách se to vyhrotilo. Už párkrát jsem zažila jejich hádky, ale tahle byla extrémní. A přitom to bylo kvůli malichernosti. A já to nevydržela a řekla mu svůj názor. Že se mi nelíbí, jak s ním jedná, buď má chlapa, který se stará o rodinu, je každý den doma, ale v tom případě se musí smířit s nižší životní úrovní, nebo má chlapa, který domů nosí prachy, ale holt přes týden nebývá doma.
A v něm se jakoby něco změnilo. Začal se mnou jednat jinak, víc mile. Pak jeden večer šli všichni do hospody. Já byla unavená, on zůstal s dětmi. Celý den byl prolíván slivovicí, všechno jsem ten večer přisuzovala alkoholu. Po návratu jsme spolu jeli na místní svah. Sami... Ten večer se něco stalo. A mě začalo hryzat svědomí. Tohle už se prostě nesmí opakovat. Ale do finále to nedošlo, nespala jsem s ním. Na to jsem měla dost rozumu.
Po pár týdnech jsme šli s kolegy na bowling. On šel s námi. A pak mě odvážel domů. Opakovala se stejná situace. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, jak je zmatený, že se v sobě nevyzná, že mu komplikuju život, že mu to doma neklape. A já byla v ten moment tak zaslepená, že jsem na všechno kolem zapomněla a... Ano, stalo se to...
Je to všechno strašně čerstvé a mě to strašně bolí, že jsem kvůli pár chvilkám přišla o dobrého kamaráda. Nebudu bláhová, i když spolu zůstaneme nebo ne, nikdy už naše přátelství nebude to, co bývalo. Nikdy. Pořád se mezi nás bude plést ta noc. On to začal brát jako vztah. A já nevím, co vlastně chci. Nevím, jestli mám začít čekat, kdy dojde na sliby typu já se jednou rozvedu... Nevím, jestli mám přemýšlet, co kdyby to fakt jednou udělal... Nevím, co dál. Je to skvělý chlap, takový ideální typ ke společnému životu. Ale má jednu vadu - manželku. Nedokážu si představit, že bych stála za rozpadem jeho manželství. I kdyby se rozešli, nevím, jestli bych psychicky zvládla nátlak okolí, že jsem rozeštvala rodinu. A já sama si začínám uvědomovat, jak moc mi na něm záleží. A tak se, milé dámy, ptám, co je lepší? Přijít o nejbáječnějšího chlapa na světě, nebo zůstat milenka a trápit se čím dál víc? Dokáže mi někdo poradit?
