Také jsem měla svého prince

Také jsem měla svého prince. Bylo mi tehdy 15 a jemu 27. Já byla nesmělá, nezkušená dívenka, velmi štíhlá a možná i krásná (co já vím). A on? Muž jako Richard Gere - naprostý gentleman, pouštěl mne první do dveří, nikdy mne nenechal sednout do auta, aniž by mi neotevřel a nezavřel. Byl vysoký, štíhlý, sice už mu trošku řídly vlasy, ale měl je černé stejně jako několikadenní strniště.

Vyjadřoval se velmi vybraně a byl naprosto božský. A jak krásně uměl líbat. Létala jsem. Naplnil mi princeznovské sny. Když jsem usnula v jeho objetí, jen mne hladil a přikryl. Nikdy nežádal víc, než jsem mu chtěla dát. Jen vyčkával, byl tiše tam, kde jsem potřebovala pomoci. Po čase to ale jako v každém vztahu začalo být všední a já dostala strach. Vždyť mi bylo patnáct a celý svět mi ležel u nohou - co když on není ten pravý? Co když na mne ve světě čeká někdo lepší?

Odešla jsem od něj. Sice jsem probrečela spousty dní a nocí, ale věřila jsem, že jsem udělala správně. O muže jsem neměla nouzi, brzy jsem potkala fotbalistu - pěkné vysportované tělo a jak uměl lichotit. Nebyl galantní, ale uměl líbat... Do týdne byl všemu konec.

Pak jsem potkala náhodou opět svého prince, jehož jsem před lety opustila. Vlastně jsme se od té doby neviděli, nikdy jsme si nic nevyříkali, jen já jsem začala zase o sobě přemýšlet - o životě...

A dnes? Právě nezvedám telefony dalšímu fotbalistovi, který mne má opět jen na sex. Ty telefony mu už nikdy nezvednu, protože jsem to zase já. Přece se nebudu ponižovat a hrát si na někoho, kdo nejsem. Před nedávnem jsem totiž narazila na mail, který jsme si kdysi poslali s oním princem. Přišla jsem na to, že milovat a ,,milovat" je naprostý rozdíl. Napsala jsem mu, co k němu opravdu cítím - i po tolika letech.

Má přítelkyni a vím, že ji miluje. Jen jsem ulevila své duši a konečně cítím mír. Před nedávnem se mi ozval kamarád z dětství, vlastně - on mne nebral za kamarádku, ale já jeho do teď ano. Vím, že je to muž, na kterého je spolehnutí a dokáže se postarat o rodinu, děti, a co je nejlepší - je svobodný.

Možná si spousta z vás řekne, že jsem mrcha a nevím, co vlastně chci. Ale já to konečně po tolika letech vím pevněji než kdy předtím - chci mít rodinu, kupu dětí a dál snít. Proto věřím, že i dávné přátelství se může po čase změnit v lásku.

A teď vstříc další etapě mého života. Té, v níž není na dětské představy o životě místo. Zůstane tu jen překrásná vzpomínka a snad se alespoň některé z vás naplní. A pro ty, co prožily něco podobného, mám vzkaz - nebojte, nejste na světě samy:-) Naše pohádka nezemře, jen bude trošku umlčena.