Hlavní obsah

Také jsem měla svého prince

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Ze strachu jsem svého prince opustilaFoto: samphoto.cz/jiunlimited

Reklama

Ráda si pročítám příběhy na vašich stránkách. Navozují ve mne pocit, že nejsem sama. Ráda bych se podělila o ten svůj. Vlastně to známe asi každá - takové to vystřízlivění z princeznovské naivity. Každá chceme svou pohádku a ani já nejsem výjimkou.

Článek

Také jsem měla svého prince. Bylo mi tehdy 15 a jemu 27. Já byla nesmělá, nezkušená dívenka, velmi štíhlá a možná i krásná (co já vím). A on? Muž jako Richard Gere - naprostý gentleman, pouštěl mne první do dveří, nikdy mne nenechal sednout do auta, aniž by mi neotevřel a nezavřel. Byl vysoký, štíhlý, sice už mu trošku řídly vlasy, ale měl je černé stejně jako několikadenní strniště.

Vyjadřoval se velmi vybraně a byl naprosto božský. A jak krásně uměl líbat. Létala jsem. Naplnil mi princeznovské sny. Když jsem usnula v jeho objetí, jen mne hladil a přikryl. Nikdy nežádal víc, než jsem mu chtěla dát. Jen vyčkával, byl tiše tam, kde jsem potřebovala pomoci. Po čase to ale jako v každém vztahu začalo být všední a já dostala strach. Vždyť mi bylo patnáct a celý svět mi ležel u nohou - co když on není ten pravý? Co když na mne ve světě čeká někdo lepší?

Odešla jsem od něj. Sice jsem probrečela spousty dní a nocí, ale věřila jsem, že jsem udělala správně. O muže jsem neměla nouzi, brzy jsem potkala fotbalistu - pěkné vysportované tělo a jak uměl lichotit. Nebyl galantní, ale uměl líbat... Do týdne byl všemu konec.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Chci mít kupu dětí a dál snítFoto: samphoto.cz/jiunlimited

Pak jsem potkala náhodou opět svého prince, jehož jsem před lety opustila. Vlastně jsme se od té doby neviděli, nikdy jsme si nic nevyříkali, jen já jsem začala zase o sobě přemýšlet - o životě...

A dnes? Právě nezvedám telefony dalšímu fotbalistovi, který mne má opět jen na sex. Ty telefony mu už nikdy nezvednu, protože jsem to zase já. Přece se nebudu ponižovat a hrát si na někoho, kdo nejsem. Před nedávnem jsem totiž narazila na mail, který jsme si kdysi poslali s oním princem. Přišla jsem na to, že milovat a ,,milovat" je naprostý rozdíl. Napsala jsem mu, co k němu opravdu cítím - i po tolika letech.

Má přítelkyni a vím, že ji miluje. Jen jsem ulevila své duši a konečně cítím mír. Před nedávnem se mi ozval kamarád z dětství, vlastně - on mne nebral za kamarádku, ale já jeho do teď ano. Vím, že je to muž, na kterého je spolehnutí a dokáže se postarat o rodinu, děti, a co je nejlepší - je svobodný.

Možná si spousta z vás řekne, že jsem mrcha a nevím, co vlastně chci. Ale já to konečně po tolika letech vím pevněji než kdy předtím - chci mít rodinu, kupu dětí a dál snít. Proto věřím, že i dávné přátelství se může po čase změnit v lásku.

A teď vstříc další etapě mého života. Té, v níž není na dětské představy o životě místo. Zůstane tu jen překrásná vzpomínka a snad se alespoň některé z vás naplní. A pro ty, co prožily něco podobného, mám vzkaz - nebojte, nejste na světě samy:-) Naše pohádka nezemře, jen bude trošku umlčena.

Reklama

Související témata:

Načítám