Článek
Pamatuji si, jak mi máma vyprávěla historky z dětství. V tramvaji jsme se s bráchou a kamarádem hádali, kdo má lepší to a tamto. Uzavřela jsem tehdy naši hlasitou hádku, kterou pozorně poslouchali všichni cestující, slovy: „Heč, naše babička má vyndávací zuby!" Všichni vybuchli smíchy a já nevěděla proč. Máma tehdy nebyla vůbec nadšená. Není divu, za těch pár stanic jsme stihli všechny obeznámit s našimi rodinnými poměry, vyřešit finanční situaci a další důležité věci. Ona zatím pravděpodobně v duchu přemítala, kde jen udělala chybu ve výchově.
Nebudu zoufalá máma!
Ještě než jsem se stala maminkou, zaříkala jsem se, že nikdy nebudu opakovat chyby svých rodičů. Nebudu křičet na své děti, budu s nimi hovořit v klidu o všem, nebudu je bít, budu se jim věnovat... O to více jsem si tyhle věci uvědomovala, když jsem vídala zoufalé maminky křičící na své hlučné děti, které bojovaly o pozornost v dopravních prostředcích, a tiše se zaříkala: „Tohle se mně nemůže stát!"
Křik nic nevyřeší, jen snižuje autorituFoto: samphoto.cz/jiunlimited
Rychle jsem vystřízlivěla
Pak se ten uzlíček narodil. Myslím, že asi rok jsem ho měla pod kontrolou. Potom začal chodit, mluvit a hlavně reagovat na všechny mé i manželovy slabiny, které jsme mu nechtěně ukazovali. Ta zodpovědnost, která je na nás rodiče kladena, je fakt obrovská! Dnes, po pěti letech rodičovství, můžu s jistotou říct, že přes všechny snahy zachovat si chladnou hlavu chovám se stejně jako většina zoufalých rodičů.
Ve vyhrocených situacích se i přes své mladické sliby neubráním zapovězenému křiku. Klidné vysvětlování, proč si má jít synátor uklidit pokojíček, trvá asi minutu, kdy nehne ani brvou a nerušeně si hraje dál, následuje můj nervový kolaps, který v nejhorším případě končí tím, že Ondrovi lupnu pár přes zadek. Vždycky si v tu chvíli vzpomenu na dětskou psycholožku Tamaru Cenkovou, která mi v jednom z našich pracovních rozhovorů kladla na srdce, že křik, zakazování, úkolování i tělesné tresty jsou ukázkou naší slabosti a bezvýchodnosti situace a spíše nahrávají dítěti.
A v tom největším zoufalství přijde můj synek, pohladí mě, vtiskne mi svůj voňavý polibek a řekne: „Promiň, maminko, já nechtěl!" No co byste na to řekly? Používá svou zbraň „nejvyššího kalibru", která funguje i na tu nejzarputilejší a nejvzteklejší matku. Dobře ví, že tenhle chytře a cíleně namíchaný koktejl uchlácholí a učeše mé pocuchané nervy a vše je náhle zapomenuto. Zase jedna bitva, kterou Ondra nade mnou vyhrál. Teď je mu pět, nechci vidět, jak to bude vypadat, až bude v pubertě. Uklidňuje mě jen fakt, že do puberty je ještě daleko.
Děti mají svoje zbraněFoto: samphoto.cz/jiunlimited
Nejste v tom samy!
Jestli tu a tam nezvládáte výchovu, nezoufejte! Nejste v tom samy! Podobné situace řeší dnes a denně miliony rodičů. Ubezpečuji vás, že ideální výchova neexistuje. Každé dítě je jiné a musí se s ním jinak zacházet. Proto bychom se měly snažit jít dětem příkladem a dělat všechno tak, abychom se cítily dobře stejně jako naši potomci. I při vší snaze se připravte na nezměnitelná fakta:
- Všechna sprostá slova se dítě naučí vyslovovat naprosto precizně a dříve než ta ostatní (od strejdy, dědečka, nebo kolegů ze školky)
- Doufejte v nejlepší, připravte se na nejhorší. Čím více očekáváte, tím více budete zklamané.
- Nikdo by si to s vámi nechtěl vyměnit, ale všichni si zaručeně myslí, že by to dělali lépe.
- Čím hlasitěji budete křičet, tím méně vás dítě uslyší. A čím méně vás slyší, tím hlasitěji musíte křičet!
- Na další poučky přijdete spolehlivě při výchově vlastních dětí!
A jak zvládáte výchovu vy? Daří se dětem vás nevinně obelstít? Opakujete chyby svých rodičů? Mluví vám partner do výchovy, i když sám se chová jinak? Své příběhy k Tématu týdne Jak (ne)vychovávám dítě pište na info@prozeny.cz a staňte se posilou našeho redakčního týmu za honorář 500 korun.
