Téma týdne: Jak (ne)vychovávám dítě

Pamatuji si, jak mi máma vyprávěla historky z dětství. V tramvaji jsme se s bráchou a kamarádem hádali, kdo má lepší to a tamto. Uzavřela jsem tehdy naši hlasitou hádku, kterou pozorně poslouchali všichni cestující, slovy: „Heč, naše babička má vyndávací zuby!" Všichni vybuchli smíchy a já nevěděla proč. Máma tehdy nebyla vůbec nadšená. Není divu, za těch pár stanic jsme stihli všechny obeznámit s našimi rodinnými poměry, vyřešit finanční situaci a další důležité věci. Ona zatím pravděpodobně v duchu přemítala, kde jen udělala chybu ve výchově.

Ještě než jsem se stala maminkou, zaříkala jsem se, že nikdy nebudu opakovat chyby svých rodičů. Nebudu křičet na své děti, budu s nimi hovořit v klidu o všem, nebudu je bít, budu se jim věnovat... O to více jsem si tyhle věci uvědomovala, když jsem vídala zoufalé maminky křičící na své hlučné děti, které bojovaly o pozornost v dopravních prostředcích, a tiše se zaříkala: „Tohle se mně nemůže stát!"

Pak se ten uzlíček narodil. Myslím, že asi rok jsem ho měla pod kontrolou. Potom začal chodit, mluvit a hlavně reagovat na všechny mé i manželovy slabiny, které jsme mu nechtěně ukazovali. Ta zodpovědnost, která je na nás rodiče kladena, je fakt obrovská! Dnes, po pěti letech rodičovství, můžu s jistotou říct, že přes všechny snahy zachovat si chladnou hlavu chovám se stejně jako většina zoufalých rodičů.

Ve vyhrocených situacích se i přes své mladické sliby neubráním zapovězenému křiku. Klidné vysvětlování, proč si má jít synátor uklidit pokojíček, trvá asi minutu, kdy nehne ani brvou a nerušeně si hraje dál, následuje můj nervový kolaps, který v nejhorším případě končí tím, že Ondrovi lupnu pár přes zadek. Vždycky si v tu chvíli vzpomenu na dětskou psycholožku Tamaru Cenkovou, která mi v jednom z našich pracovních rozhovorů kladla na srdce, že křik, zakazování, úkolování i tělesné tresty jsou ukázkou naší slabosti a bezvýchodnosti situace a spíše nahrávají dítěti.

A v tom největším zoufalství přijde můj synek, pohladí mě, vtiskne mi svůj voňavý polibek a řekne: „Promiň, maminko, já nechtěl!" No co byste na to řekly? Používá svou zbraň „nejvyššího kalibru", která funguje i na tu nejzarputilejší a nejvzteklejší matku. Dobře ví, že tenhle chytře a cíleně namíchaný koktejl uchlácholí a učeše mé pocuchané nervy a vše je náhle zapomenuto. Zase jedna bitva, kterou Ondra nade mnou vyhrál. Teď je mu pět, nechci vidět, jak to bude vypadat, až bude v pubertě. Uklidňuje mě jen fakt, že do puberty je ještě daleko.

Jestli tu a tam nezvládáte výchovu, nezoufejte! Nejste v tom samy! Podobné situace řeší dnes a denně miliony rodičů. Ubezpečuji vás, že ideální výchova neexistuje. Každé dítě je jiné a musí se s ním jinak zacházet. Proto bychom se měly snažit jít dětem příkladem a dělat všechno tak, abychom se cítily dobře stejně jako naši potomci. I při vší snaze se připravte na nezměnitelná fakta:

A jak zvládáte výchovu vy? Daří se dětem vás nevinně obelstít? Opakujete chyby svých rodičů? Mluví vám partner do výchovy, i když sám se chová jinak? Své příběhy k Tématu týdne Jak (ne)vychovávám dítě pište na info@prozeny.cz a staňte se posilou našeho redakčního týmu za honorář 500 korun.