Článek
Jsme s přítelem přes tři roky. Už na první pohled zaujmeme kolemjdoucí. On sympatický, dobře stavěný dlouhán a já malá, prostorově výrazná. Hodně našich známých si z nás neustále utahuje.
Přítelova výška má ale svá pozitiva. Dosáhne na všechny skříně bez židle, nasbírá mi třeba třešně nebo mi umyje auto, protože já nedosáhnu na střechu. Horší třeba je, pokud se má naskládat do mého normálně velkého autíčka. Vypadá to jako scéna z Policejní akademie, kdy si jeden drobeček musel vyrvat přední sedadlo, aby si pohodlně sedl na tu zadní.
I povahově se lišíme. Já jsem takový ten čert z krabičky, potřebuju pořád něco dělat a hlavně komunikovat. On je rozvážný, tichý, a když už něco řekne, opravdu to stojí za to. Mí známí se mě ze začátku vztahu ptali, že je asi nemá rád, že se s nimi vůbec nebaví. Dneska ti samí známí volají jemu a dožadují se pozornosti.
On je prostě takový introvert, co se potřebuje trochu oťukat. Díky jeho rozvážnosti a klidu mám tu nejlepší oporu na světě a klidný přístav, kdykoliv potřebuju. Není totiž lepší pocit, že člověk přijde z práce, unavený, utahaný a miláček prostě přijde a obejme mě svýma dlouhýma rukama. Já se schoulím, postěžuju si a najednou je mnohem líp.
Nedokážu si představit, že bych měla partnera podobné povahy jako já. Asi bychom se brzy zabili. Prostě to tak asi má být. Láska ví, proč to dělá.
A jak to zvládáte vy se svými zcela odlišnými protějšky? Všímá si vás okolí? Je vám to jedno, nebo se snažíte všechny přesvědčit o tom, že protiklady se přitahují? Napište nám na info@prozeny.cz a buďte jednou ze tří honorovaných autorek.
