Hlavní obsah

Dělala jsem společnici

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Mé zážitky z dětství nejsou moc šťastné

Mám stále pocit, že jsem jen já ten smolař. Začalo to už v dětství. Otec chodil často do hospody, bil mámu a občas i mě a moji sestru. Pak začala pít i máma, oba časem přišli o práci.

Článek

Tak začal kolotoč neustálých dluhů a alkoholu. My se sestrou chodily do obchodu „na dluh“ pro deset lahváčů a jeden chleba. Od 6. třídy jsem však přešla na jinou školu a dojížděla do města, kde bydlela babička a ta mi nabídla, že u ní občas můžu přespat.

Naši přestali platit účty, a tak nám postupně odpojili elektřinu i vodu. Bydleli jsme ve starém domě, který chtěli rekonstruovat, všechno rozkopali a pak zjistili, že na to nemají peníze. Není divu, že jsem domů jezdila míň a míň, až jsem jednoho dne přestala jezdit úplně.

Pak jsem začala chodit na střední školu a vypadalo to konečně na šťastné období. Ale můj děda začal pít, propil celý důchod, a nejhorší, že byl velice agresivní. Podle něj jsem tam byla vlastně jako příživník a jemu se to nelíbilo! Ale neměla jsem kam jít, rodiče nadělali dluhy, sebrali jim dům. Nastěhovali se do jednoho pokoje k druhé babičce a sestra byla na internátu.

Obrnila jsem se a nějak ten život šel dál. Přišla první, druhá, třetí... láska. Měla jsem pocit, že navzdory všemu se mám vlastně dobře. Mám co jíst, kde spát a není mi zima, co víc si přát. Na brigádách jsem si občas nějakou korunu vydělala. Jenže střední utíkala jako voda a co dál? Chtěla jsem studovat! Ale za co?

Tuhle otázku vyřešila kamarádka. Během školy se nechala zlákat na práci společnice.  A já jsem dostala nápad. Dám si přihlášku do Prahy na výšku a budu dělat společnici a osamostatním se. Udělala jsem maturitu, přijali mě do Prahy a já si v novinách našla inzerát do night klubu, co nabízel i ubytování.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Příteli jsem se se vším svěřila

Doma si samozřejmě mysleli, že jsem si našla práci servírky! ...první zákazník přišel záhy a věřte nebo ne, nebylo to vůbec hrozné, byla jsem jako stroj, bez citů a emocí. Ono to šlo... Pak se to rozjelo. Přišly peníze a já najednou měla všechno to, o čem se mi to té doby mohlo jen zdát. Hned za první ušetřené peníze jsem si pronajala byt. Pak přišla škola a do bordelu jsem chodila už jen v pátek a sobotu. Byla jsem však sama, tak přišel na řadu internet.

První pokusy seznámit se dopadly katastrofálně, ale pak se i na mě usmálo štěstí. Byl jak princ z pohádky. Hned už podle fotky se do mě zbláznil a já mu na rovinu řekla, co dělám, nevadilo mu to, aspoň to tvrdil.

Školu jsem opustila a začala si hledat práci. Do bordelu jsem ale chodila dál, přítel to však moc dobře nesnášel, to jsem se ale dozvěděla až později. Teď už je to víc než rok, co se mi podařilo najít práci, která mě vážně baví, sice zatím moc nevydělávám, ale stačí to na to, abych už nemusela do bordelu. Přítel je se mnou už skoro dva a půl roku a dalo by se říct, že jsme šťastni. Jenže já jsem SMOLAŘ! Nejhorší bylo zvyknout si, že místo desetitisíců mám měsíčně o mnoho míň a vyjít s tím je pro mě těžké. Bydlíme v podnájmu a po zaplacení účtů mi moc nezbude.

Doma si myslí, že se mám dobře u babičky, a jsou na mě pyšní, jak jsem samostatná a že jsem se postavila na vlastní nohy. Nevím jak dál, jen doufám, že i na mě čeká štěstí.

ynezorPumanzeSaNyknalC