Článek
Je pátek a děti jsou nedočkavé. Blíží se čas příjezdu tatínka. Balím jim s sebou věci a snažím se je nějak zabavit, jelikož jsou ve své nedočkavosti většinou otravné jak svítiplyn. Na desátou otázku „kdy přijede tatínek“ podesáté odpovídám, že za chvilku. Posílám číslo dvě s igelitkou vybrat do pokojíčku pár hraček, které si chce vzít s sebou. Číslu jedna dávám druhou igelitku, aby se neprala. Tajně doufám, že je naplní až po okraj. Tatínek volá, že je za chvilku tady. Ptám se čísla dvě, jestli si nechce vzít s sebou i to hrací piano, na které velice rád hned po ránu hraje. Nechce. Šťastný to otec. Nahlížím do igelitek, abych věděla, které hračky budeme celý příští týden urputně hledat.
Po příjezdu tatínka se bleskurychle oblékáme a dávám dětem poslední instrukce. „Buďte hodní. Mějte se hezky. Užijte si to. Neperte se.“ Však to znáte. Při loučení přiskočí číslo dvě s naléhavou informací: „Mami, zapomněl jsem ti říct, že jsem ti chytil pavoučka do misky.“ Líbám svého synka se slovy: „I ty můj malý plantale“ a mávám na rozloučenou. Cestou zpět do domu si říkám, jak je se svou bujnou fantazií roztomilý. Z misky by přece pavouček utekl, a navíc se pavoučků bojí. Zřejmě si to vymyslel. Občas si ze mě totiž dělá legraci. Jen tak zvolá: „Hele, mami, máš na sobě pavouka!“ a jakmile se začnu ošívat a komicky „tančit“, tak se začne hlasitě smát a volá: „Né, dělám si srandu.“ Mně to teda moc legrační nepřipadá.
Po odjezdu dětí se většinou vrhám na úklid. Z nějaké maniakální potřeby toužím uklidit, dokud nejsou doma. Začíná se mi stýskat. Přemýšlím, jestli už dojeli a co asi budou jíst k večeři a v kolik asi hodin půjdou dnes spát a jestli si číslo jedna nechá namazat svůj ekzém a jestli číslo dvě bude během chrápání svého stvořitele sledovat nějaký western jako obvykle. Zkrátka se neumím přepnout do režimu „svoboda, volnost“. Všímám si, že když na ně myslím, tupě se usmívám. „Nebuď labilní cvok,“ říkám si a uklízím hračky pod postel do šuplíku.
Zde nacházím obal od jogurtu, od kokina, rohlík a flašku s pitím. „Ten dacan!“ Přestává se mi stýskat. Přemýšlím, kolikrát to číslu dvě budu muset říct, aby akceptovalo, že máme odpadkový koš. Snažím se najít krabičku na povalujících se asi sto gumiček a dvacet sponek od čísla jedna. Nikde není. Chodím po bytě a hledám krabičku. Není kovová, takže nemohu použít detektor kovu. Vlastně ani detektor kovu nemám. Škoda, že tu krabičku nemůžu prozvonit.
Mám ji! Leží za dveřmi na zemi a je zatížená knihou. Číslo dvě si asi stavělo vesmírnou loď. Občas si tak hraje a postaví na sebe na hromadu všechno možné. V jedné ruce hrst gumiček, v druhé krabičku, shazuji knihu a zblízka se dívám dovnitř. Byla to vteřina. Možná ani to ne. Spíš nanosekunda. Odhazuji od sebe krabičku rychlostí blesku a ječím. Jako by se zastavil svět. Mám infarkt. Rychle se snažím vzpomenout, jestli máme doma defibrilátor.
Pavouk prchá neznámo kam. Tak on mi ho vážně chytil. Hodnej kluk. Nechápu, jak to udělal, a vlastně je mi to jedno. Do tohoto pokoje už nevkročím až do neděle. Zavírám dveře a klíčovou dírku zacpávám kouskem toaletního papíru. Pod dveřmi není práh, musím tam tedy nacpat deku. Zatarasila jsem mu cestu ven. Cítím se vítězně, avšak nevím, jak ho odtud dostat. Napadá mě dýmovnice, ale raději poprosím tátu.
Večer se cítím unaveně, ale přesto se rozhodnu nesedět doma na zadku a zajet si do kina. Ve výtahu podzemních garáží si uvědomuji, že se lítostivě dívám na šestiletého chlapečka v doprovodu rodičů, kteří zrovna asi míří na Kung-fu Panda 2. Já se na něj nedívám lítostivě. Já na něj přímo civím a začíná mi být zase smutno. Usměju se nad vzpomínkou, když před dvěma lety číslo dvě poprvé vidělo Kung-fu Panda 1. Říkalo mu „Kundu Panda“ a mně to přišlo děsně legrační.
Jak já to jenom do té neděle vydržím?
