Článek
Jednou se syn zatoulal za dům. Běžela jsem za ním a spatřila, jak drží za ruku nějakého cizího muže. Řekl: „Mami, uvaříš tomu strejdovi kafe?“ Já zůstala stát s otevřenou pusou a nevěděla jsem honem, co říct.
Po chvíli jsem se zmohla na odpověď, že tedy ano. Uvařila jsem kávu, přinesla ji ven a povídali jsme si. Druhý den se to opakovalo. Zjistila jsem, že ten muž pracoval o ulici dál. No a postupem času jsme se začali častěji vídat, telefonovat, scházet... Od prvního momentu, kdy jsem ho spatřila, se ve mně něco hnulo, něco, co jsem dosud nepoznala. Za nějakou dobu jsme začali spolu žít, milovat se... Byly to úžasné dva roky. Ale vloudila se chybička, tak moc jsme se milovali, že jsme na sebe neskutečně žárlili. A do toho pak začal i přítel pít. Přišel bolestný rozchod, navíc jsem čekala třetí dítě.
I když jsme už spolu nežili, věděli jsme, že k sobě patříme, oba jsme to cítili, ale nemohli jsme takhle žít a užírat se svou žárlivostí. Občas jsme se ještě navštěvovali, ale bylo to víc bolestné, než jsme doufali. Poté jsme to úplně skončili a jeden druhému se ztratil z očí. Pochybovala jsem, zda mám ještě někdy vůbec šanci najít lásku...
Po letech se zase díky neuvěřitelné náhodě či osudu naše životy protly a opět se rozhořel doutnající plamínek naší lásky. Nyní jsme oba více dospělí, zralí, životem zkušenější. Jsme po těch všech letech zase spolu, milujeme se a nemůžeme uvěřit, jak jsme to tak dlouho mohli bez sebe vydržet.
Ještě jsem chtěla dodat, že tenkrát synovi byly tři roky, teď mu je 20 let. A byl to zase on, kdo se náhodně po letech s přítelem potkal a znovu ho přivedl až k našim dveřím... Ten den mě totiž bývalý přítel v našem městě hledal, protože měl vycestovat na nějakou dobu do ciziny a musel se mnou probrat výživné na našeho společného, nejmladšího syna. Tak nevím, osud, či náhoda?
