Hlavní obsah

Veronika Žilková: Pomoc, můj muž začal doma uklízet!

Foto: Mona Martinů

Mám ráda uklizeno, ale po svém...

Když se muž rozhodne udělat v ženském teritoriu pořádek, vždycky nám najde nějaký „bordel“. Ano, vše se stihnout nedá. Ale někdy ten „bordel“ viděný očima muže má pro ženu vyšší poslání: někdy jsou to úmyslně „zabordelené“ vzpomínky.

Článek

Můj muž je momentálně nezaměstnaný. Má sice občasnou nárazovou práci, ale začal trávit spoustu hodin doma. Svoji energii, kterou dříve odnášela jeho sekretářka, teď „pouští“ do mě.

Jednoho takového rána se za mnou nečekaně ozvalo: „Máš tady bordel!" Proboha a kde? Každá žena má něco, co prostě nestíhá. Kout, do kterého tiše odsune nepořádek, který může počkat na potom.

Koš s prádlem, neroztříděné ponožky, prázdné květináče, nerozpletené nitě zamotaných loutek z divadélka…Něco, na čehož úklid po celodenní péči o své blízké už prostě nezbyly síly. Ano, mohla jsem zvládnout rozplést a uklidit kašpárka i vodníka, ale zase byste dnes neměli řízky ani buchty. Na něco síly dojdou…

„Máš tady bordel!" Ozve se podruhé. „Co s tím budeš dělat?" Hlas se ozývá z balkonu. Ani jsem netušila, že si všiml, že nějaký balkon máme. Dokud byl zaměstnaný, jeho domácí trasa byla pouze garáž – kuchyň – pracovna a postel.

„Myslíš ty sklenice?" „Ano, myslím ty zavařovačky. To snad dělaly naše babičky, že schovávaly staré prázdné sklenice! Ale abys věděla, že ti chci pomáhat, když jsem teď víc doma, tak už jsem je vyhodil."

Ježišmarja, celý rok si syslím malé skleničky na džemy. Máme na chalupě rybíz a malé skleničky jsou nedostatkové. Chvíli se to snažím rozdýchat, ale nakonec se stejně pohádáme. Rybízovou zavařeninu dělám přece kvůli němu, vyčtu mu.

Za pár dnů se zase ozve: „Máš tady bordel! Ale neboj, už jsem to vyhodil!"

Znervózním. Co zase?! Balíček starých novin, poskládané kartony a staré scénáře. Byly ukryté pod schody. Hodil vše do popelnice. Ekolog! Tříděný odpad, a navíc nachystaný sběr papíru pro jeho dceru! Běžím do popelnice, mezitím náš sběr někdo zasypal čímsi mokrým. Papír nezachráním, dcera pláče. Narychlo balím nový sběr. Ještě nepřečtené časopisy, scénář, který jsem si chtěla nechat na památku, synovy sešity, které vzápětí hledá…

„Máš tady bordel!" Ozve se tentokrát z kuchyně. No to snad ne! I tam? „Ale už jsem to umyl," hlásí.

Šťávu z kuřete od oběda, kterou jsem chtěla večer přidat do rizota. Ach jo.

„Máš tady bordel!" Ozve se z prádelny...! „NE!!!" ozvu se já, a jdu prádelnu bránit vlastním tělem. Ano, v prádelně bordel je, ale taky tam je kus mého života!

Mám tam schované:

  • První šatičky a botičky po první dceři, která je dnes už sama matka. Co když bude jednou chtít dát své nenarozené ani nepočnuté dceři šatičky po sobě?
  • První šnorchl a ploutve dnes 24letého syna. Na černobílých fotkách poprvé u moře mu to moc slušelo.
  • Čtyři krabice lega, ano, návody k bitevní lodi ani středověkému hradu tam už nejsou. Jsou to čtyři krabice malých kostiček, světýlek, mečů a hlaviček rytířů. Jen já vím, jak se naplakal, když jsme nějakou milimetrovou součástku stavebnice nemohli najít.
  • Krabici sběratelských kartiček, místo kterých jsme mohli mít třeba luxusní nedělní oběd v restauraci.
  • První kolečkové brusle dnes již 15letého syna.
  • Zavinovačku z roku 1924, kterou můj čerstvě narozený tatínek podědil po svých sourozencích.
  • Plastikovou panenku Sášenku ještě po mně. Když ji hladím, vzpomenu si, kolikrát mně byla jedinou kamarádkou v dětské osamělosti. Přece ji neodnesu do tříděného odpadu mezi pet lahve!

Ženský bordel jsou stopy uschované pro další generaci, důkaz, že jsme žily. Po mužích zůstávají Vítězné oblouky, po ženách první šnorchl jejich dětí. Nebo se mýlím? Umíte vyhazovat? Já ne.

Hezký zabordelený den.

ynezorPumanzeSaNyknalC