Hlavní obsah

Věty rodičů, které dítě bolí víc než pár facek

Foto: Thinkstock

Když rodiče své děti citově vydírají, není to tolik vidět, jako třeba facka, ale bolest je to minimálně stejně velká!

Ty mě jednou utrápíš! Jsi ztracený případ, stejně jednou skončíš v kriminále! Proč nemůžeš být hodný jako tvoje sestra? Takové věci byste svému dítěti nikdy neměli říkat. Povíme vám proč!

Článek

„Když bylo dceři čtrnáct, jeli jsme s ní jednou na víkend na chatu a vzali jsme s sebou i její kamarádku Petru. Dcera byla celou sobotu mimořádně protivná, dělala scény a kamarádka, se kterou puberta nemlátila tak silně, se snažila vše uklidňovat. V jednu chvíli mi jen tak na půl huby uklouzlo: Proč nemůžeš být aspoň trochu jako Peťa? A nastalo peklo,“ vypráví náš čtenář Luboš.

„Ale víte, co je zajímavé? Přestože je puberta už dávno za námi, tuhle příhodu si dcera pořád pamatuje a dodnes mi občas vyčte, že bych měl radši Petru než ji. Nedávno jí bylo pětadvacet,“ dodává.

Láskyplné vydírání

Lubošova zkušenost dokazuje, jak moc jsou děti na podobné výroky citlivé – a je jedno, zda jde o předškoláka nebo dospívajícího. Jakékoli odpírání rodičovské lásky nebo zpochybňování místa dítěte v rodině považují odborníci za citové vydírání, mnohem horší než pár přes zadek.

„Rodiče tak většinou postupují v dobré víře, že to dělají správně,“ říká dětský psycholog Václav Mertin. Přesto dokážou vypustit z úst hrozné věci. „Kdybych takovým rodičům sdělil, že používají nesmírně brutální výchovný prostředek, nechápali by, jak to myslím. Oni přece mají své dítě rádi a chtějí pro ně jen to nejlepší,“ dodává Václav Mertin.

Foto: Thinkstock

Následky psychického tlaku od rodičů si děti nesou celý život!

Táta o mě nestojí!

I když to tak nevypadá, děti, které něco provedly, trápí pocity viny i bez toho, abyste jim ještě „přitopili“ („Už zase jsi dostal poznámku, podívej se na maminku, jak je z toho smutná. Chceš, aby byla nešťastná?"). Pro ty menší jsou rodiče nejdůležitějšími lidmi v životě – představa, že mamince nebo tátovi působí bolest, je pro ně zatěžující. Malé děti nechápou nadsázku a berou všechno vážně, i to, co dospělí jen tak plácnou („Až se děda dozví, jak zlobíš, už s tebou nebude chtít jezdit na koně!“).

S pocitem zavržení se ale těžko vyrovnávají i starší děti. I tihle velcí suveréni jsou zranitelní a despekt rodičů je krutě bolí. „V té době bych mu to nikdy neřekla, ale táta byl vždycky můj vzor, kterému jsem se snažila vyrovnat,“ svěřuje se Lubošova dcera z úvodu článku. „Když mi tenkrát řekl, že by mě nejradši vyměnil za tlustou Petru, strašně mě to ranilo.“

Foto: Thinkstock

Vždy je důležité se ke konfliktní situaci vrátit a dítě ujistit, že je milováno

Nepřivolávejte neštěstí

„Na gympl? Se svým přístupem ke škole budeš ráda, když tě vezmou za kasu v supermarketu.“ „Se Zdeňkem sami na chatu? Ani náhodou! Kdovíco byste tam vyváděli, určitě bychom vyhořeli.“ Podobným věšteckým řečem říkají psychologové „sebenaplňující proroctví“.

„Pokud budete dítěti slovně i mimoslovně sdělovat, že mu nedůvěřujete, že je nezodpovědné a neschopné, dost možná se vám časem podaří ho o jeho neschopnosti přesvědčit,“ popisuje nežádoucí mechanismus psycholožka Iva Jungwirthová. Začne se prostě chovat tak, jak se od něj čeká. Aspoň se nemusí snažit!

Třebaže to pro rodiče někdy není snadné, nejlepším výchovným prostředkem je naopak důvěra, ujišťuje psycholožka. Sebenaplňující proroctví totiž funguje i v pozitivním smyslu. „Snažte se potlačit své obavy, že něco nezvládne nebo že jeho selhání bude mít fatální následky. Ovládněte nutkání mít dítě plně pod kontrolou, dávejte mu svobodu a očekávejte, že za ni dokáže převzít odpovědnost. Bez vaší důvěry se zodpovědnosti bude učit těžko,“ uzavírá Iva Jungwirthová.

Také si občas „nevidíte do pusy“? Vyčítají vám děti něco z toho, co jste jim řekli před deseti lety?

ynezorPumanzeSaNyknalC