Hlavní obsah

Ztlumte moje dítě a navrhnu vás na Nobelovku

Foto: Petr Makovička

Ztlumte někdo moje dítě!

Po několikaleté stáži na profesi „matka“ jsem zjistila, že by bylo třeba před vstupem do tohoto trvalého svazku provádět rozsáhlé psychotesty zkoumající odolnost žen. Já se cítím poměrně odolně a skutečně mám pocit, že vydržím hodně. Jediné, co mě vytáčí do nejvyšších otáček, jsou skuhrající, fňukající, kňourající, neustále ječící děti.

Článek

Číslo dvě bylo v tomto směru naprosto luxusní dítě. Mohlo si rozflákat klidně koleno, ale jednoduše vstalo a šlo dál. Nikdy si nic nevyřvávalo a nevynucovalo křikem či pláčem. Nedokázala jsem dostatečně ocenit tento fakt až do doby, než jsem se stala majitelkou královny hysterie a divadelních představení, čísla jedna.

Z legrace říkám, že je to jednoduše typická ženská, protože je neustále protivná, pořád ječí, nadává a řve, a pokud není po jejím, tyto své projevy ještě umocňuje. Už teď je mi jasné, že budu muset hodně šetřit na poměrně tučné věno, abych tak uplatila budoucího zetě za to, že na sebe nechá řvát moji dceru. Taky budu svojí princezničce muset zaplatit kurz znakové řeči, protože mám pocit, že se s ní ožení jedině hluchý. A pokud přece jen bude mít ženich zbytky sluchu, pak o ně během pár měsíců po sňatku zajisté přijde. Taky až budu číslo jedna předávat první den školky v šatně, budu muset říct: „Na to, kde se zeslabuje, jsem bohužel nepřišla.“

Předesílám, že tohle není pomluva ani stížnost na mé vlastní dítě. Tohle je jednoduše holá skutečnost. Skutečnost natolik reálná, že když mi ráno zvoní budík, tak jej ani neslyším, přestože ho mám na nejvyšší hlasitost. Můj sluch si zřejmě zvykl na ten jekot a řev natolik, že cokoli, co je pod jistou hladinou decibelů, jednoduše neregistruje. Také já se snažím už tyto projevy nijak neregistrovat, až tím udivuji své okolí, ale je to moje taktika. Zatím sice nefunguje, ale určitě bude. (Upozorňuji všechny čtenáře praktikující a doporučující násilí na dětech, že mlátit ji za hlasitost nehodlám.)

Ale jak jsem již psala v úvodu, neskutečně mě tohle dětské projevování vytáčí. O to víc, pokud se takto chová na veřejnosti. V jednom případě vypadám jako neschopná matka, která má rozmazlenýho hysterickýho fracka, kterýmu by všichni nejradši naflákali na zadek. V druhém případě vypadám sice taky jako neschopná matka, ale tentokrát proto, že toto roztomilé děvčátko je, i když pláče, pro přihlížející k zulíbání, nejraději by ho pochovali, ale vlastní matka je ignoruje. A to jsou ty momenty, kdy se moje nervová soustava podobá vařící se lávě uvnitř sopečného kráteru.

Když jsem v článku Mateřství není olympiáda navrhla potištěná trička, mohla bych si pořídit jedno originální s nápisem „moje dítě je hysterka“ a všeobecná veřejnost, přítomná u divadelních představení mojí dcery, by možná neměla chuť mě ukamenovat.

Jelikož nejsem chodící encyklopedie, tak nevím kam napsat návrh na udělení Nobelovy ceny, ale ten člověk, co vymyslel pěnové špunty do uší, byl vážně génius. A pokud by se našel další takový geniální člověk, který by vynalezl tlumič na dětská ústa, pak se stanu ředitelkou jeho fanklubu.

ynezorPumanzeSaNyknalC