Hlavní obsah

14 tisíc dnů do smrti: Už toho moc poprvé nezažijeme

Foto: Jakub Jurdič

Proč vzpomínat na to, jaké to bylo poprvé, když byly reprízy mnohem lepší?Foto: Jakub Jurdič

Reklama

Nedávno mi kamarádka povídá, že už nás nečeká skoro žádné tajemství, které by stálo za to. Zažily jsme prý skoro všechno, co jsme zažít chtěly, a teď už nic nebude poprvé.

Článek

Nepřijde žádný první polibek, při kterém se vám podlomí kolena, žádný první sex, ale ani žádné první zaměstnání. Všechno vlastně už bylo a jenom se to opakuje.

A tak jsem se vrátila na chvíli do minulosti. Do doby, kdy jsem vůbec netušila, jak bych se měla s někým líbat, a když se to konečně stalo, málem jsem omdlela. Žádná zem se pode mnou nezachvěla, jak jsem vídala v romantických filmech. Naopak jsem byla přesvědčená, že je to můj největší trapas v životě. Bohužel nebyl.

Svoje poprvé s někým v posteli jsem si také představovala úplně jinak. Asi tak jako většina holek. Nejkrásnější kluk ze školy, romantika, velká láska a stoupání do nebes. Těm, kterým se to splnilo, upřímně blahopřeju. Já zažila stoupání do nebes, až když ono slavné poprvé vynásobím několika čísly.

Nebo třeba první taneční. Viděla jsem se jako princezna, která ladně tančí sálem s elegantním princem, co mě bude vést. A taky svádět. Místo toho jsem uhrovatému spolužákovi šlapala pořád po nohou, že se mnou nakonec tancovat nechtěl ani on.

Nebo ten podvod se školou. Jak nám všichni vykládají, že nás čeká něco naprosto úžasného a jmenuje se to školní docházka. Nemůžeme se dočkat, až poprvé usedneme do lavice a uvidíme milou paní učitelku. Zhruba už po měsíci většinou zjistíme, že hrát si s dětmi ve školce bylo mnohem zajímavější než sedět bez hnutí a zírat na tabuli.

První porod je možná lepší v tom, že přesně nevíme, co nás čeká. První manžel je možná také lepší v tom, že nevíme, co nás čeká. Ale když je to všechno už aspoň podruhé, můžeme se trochu připravit. Na to, co bude dál. Nebo aspoň poučit. Případně to zkusit zase.

Poprvé má příchuť neznáma, motýlkovitého šimrání v břiše, a hlavně naděje. Že právě to bude něco, co nás přivede ke štěstí anebo k lásce. Když pak místo vysněného poprvé zažijeme spíš zklamání, dost často nevěříme, že by to podruhé mohlo být lepší. Ale mohlo. Protože třeba i takový Jamie Oliver nejspíš poprvé rozvařil oběd, než se stal kuchařskou ikonou.

Všechno, co je poprvé, si pamatujeme většinou nejlíp, ale nutně to neznamená, že to bylo zrovna to nejlepší. Sice jsme ještě nepobrali veškerá moudra a ani je nikdy nepobereme, ale už můžeme pěkně těžit z našich prvních, druhých a třeba pátých zkušeností. A to je bonus, který si jako nezralí mladíčci pořídit nemůžeme.

A navíc – nějaké poprvé se dá pořád ještě přece vymyslet.

Reklama

Načítám