Článek
Přesto jsou určité věci, které mi přišly kdysi tak nějak normální, kdežto teď je už ráda ze svého života vyloučím.
Prohýřit noc a nevyspat se. Oproti studentským rokům je můj večírkový scénář rozhodně jiný. A nejspíš to znáte taky. Nejdřív se to sice zdá skoro stejné jako dřív. Ale většinou tak kolem půlnoci začínám bedlivě sledovat hodiny jako Popelka, přičemž se mi klíží oči a nejradši bych se viděla zahrabaná doma v peřinách. Hudba mi přijde najednou moc hlasitá a bojím se, že mi prasknou bubínky nebo dostanu rakovinu plic kvůli výparům nikotinu v přehuleném baru. Z křepčících lidí na rozviklaném stole mi naskakuje husí kůže, protože je už vidím pomlácené na zemi.
Ale nejhorší jsou samozřejmě ta příšerná rána. Modlím se ke všem svatým, aby už bylo zítra, cítím se na devadesát a proklínám se, že jsem někam vůbec chodila. Nejdřív zas až za rok... Nebo vůbec?
Nechat se dusit a využívat. Nejvíc vyčerpaní jsou hlavně hodní lidé. Přesně ti, kteří se můžou pro každého roztrhnout. Neznamená to najednou se na všechny vykašlat a začít se chovat arogantně, ale naučit se něco jiného – říkat „ne“. A dušená je dobrá zelenina, ale ne vy.
Prošpikovat si jazyk piercingem. Nebo jinou část těla. Kamarádka si piercing přála už v šestnácti, jenže tenhle nápad jí u rodičů neprošel. A neprošel jí později ani u manžela. Nedávno se rozvedla a řekla si, že nikdy není pozdě, a splnila si svůj puberťácký sen. Nic proti tomu. Jenže radost jí vydržela zhruba týden. Pak jí jazyk natekl a asi měsíc lítala po doktorech. To si ráda odpustím.
Obarvit si hlavu na růžovo. S růžovou je to vůbec takové pofidérní. Ale jelikož se nechystám na koncert punkových kapel, nechala bych tuhle parádu opravdu radši o dost mladším. Pokud ovšem po růžovém přelivu hodně toužíte, radila bych pro jistotu jen Photoshop a nebo si počkat na důchodový věk, tam se to spíš promine.
Jezdit na černo. Držet v ruce mobil s připravenou neodeslanou sms jízdenkou a bedlivě sledovat, jestli se blíží revizor, může být pro někoho adrenalin nebo šance ušetřit pár korun. Pokud jste fakt rychlí, nenosíte podpatky a nevadí vám, že vás uvidí někdo známý, tak si klidně utíkejte. Moje fyzička na to ale nemá.
Jít spát neodlíčená. To je hřích, který pleť jen tak nepromine. A dá mi to pěkně vědět hned ráno v zrcadle, když do něj nechápavě zírám a ptám se, co to je za příšernou ženskou.
Vykašlat se na doktora, když něco fakt bolí. Běhat k lékaři s každým píchnutím a vysedávat v přeplněné čekárně je samozřejmě hloupost. Zrovna tak jako si googlovat různé příznaky, které vás potkaly, protože vždycky vyjede šílená diagnóza. Ale ignorovat, když tělo žádá údržbu, je hazard. Auto taky dáte přece do servisu, když se vám něco nezdá. To by se těch 14 000 dní mohlo pěkně zkrátit.
Lhát a nechat si lhát. Lež má krátké nohy. Lhát se nemá. Učili jsme se to odmalička, ale s pravdou to není vůbec tak jednoduché, jak nám namlouvali. Kolikrát je mnohem lehčí hrát divadlo, předvádět se v jiném světle, zabarikádovat svoje pocity i touhy, zatloukat, co to jde, jak radil doktor Plzák. Jenže pak náš svět bude něco jako telenovela s vymyšlenými příběhy. A žádný seriál netrvá věčně. Opravdu i ten nekonečný jednou skončí. Život není prostě Hollywood.
Být s někým, kdo za to nebo o to nestojí. Na světě žije přes 7 miliard lidí. Proč se trápit s člověkem, který vás nemiluje nebo vy nemilujete jeho?
Snažit se někoho změnit. To by pak už nebyl on. A pokud se vám on nezdá, možná je lepší poohlédnout se jinde než z hotového člověka přetvářet jiného. Copak jste Frankenstein?
Snažit se kvůli někomu změnit. To byste pak už nebyly vy.
Nevím jak vy, ale já jsem jako já celkem ráda. (I když někdy ne, proto plánuju, že v příštím životě budu někým jiným.) Ale v tomhle bych si ráda pokud možno těch 14 000 dní užila se vším všudy, co ke mně patří, aniž bych musela hrát divadlo.
Na co už jste dost staří vy?
