Hlavní obsah

Očima padesátky: Jak jsem se ocitla v krizi záchodového věku

Foto: ilustrace Lenka Samešová

Očima padesátky

2. 11. 2020

Čím jsem starší, tím víc věcí mi dochází. Ale že se to bude týkat i toaletního papíru, bych se věru nenadála. O tom všem, ale i o dalších radostech i starostech života (nejen) padesátky, vám tu budu psát každé pondělí ráno.

Článek

Došel toaletní papír. Už zase. V třetihorách mého mládí, kdy byl toaleťák vzácný podobně jako cibetková káva (náhoda?), jsme si uměli poradit. Ale zkuste najít v dnešní domácnosti noviny. To je samý web a e-magazín, tím si v krizi nepomůžete. Já vím, že nejlepší by bylo se do ní nedostat. Dlouhá léta mi to vycházelo. Vždycky bylo kam sáhnout pro novou ruličku. Teď ale nestíhám doplňovat.

Chvíli jsem podezírala Matyldu. To je naše fenka, která je schopná do svého pelíšku zahrabat cokoliv od automatické pračky po fusekle. Nejradši má páníčkovy. Ale Matylda zklamala. Kromě sady roušek a mumifikovaného párku žádný nový přírůstek. Manžel je v tom taky nevinně. Jeho pelíšek sice nezkoumám, ale předpokládám, že ačkoliv má s Matyldou hodně společného (kdy bude jídlo, podrbej mě, pusť mě ven, nech mě spát), párek by si pod polštář nezahrabal. Tak proč by tam strkal toaletní papír. V čem je tedy problém, dumám sahajíc po hrnku, že si uvařím kávu. Ne cibetkovou. Z kapslí. Ale ty taky došly. A pak to došlo konečně mně. Home office! To kvůli němu máme zvýšenou spotřebu strategických domácích komodit. V kanceláři totiž člověk snadno podlehne pocitu, že kávová zrna raší ve skříňce nad dřezem a toaletní papír se prodává pod značkou Galileo Galilei. Ať se děje, co se děje, přece se točí!

Doma nic neraší a nic se netočí, všechno se musí doplňovat. A na to musí někdo myslet. Stejně jako na doplnění papírů do tiskárny. Pokud bych tedy nějakou tiskárnu měla. Nemám ani kopírku a taky lidi, s nimiž bych u té kopírky prohodila pár slov. Zato mám spoustu šatů, které není kam nosit. Vzpomněla jsem si na babičku, která každý pokus o měkký dárek negovala slovy: „Ale vždyť to neunosím.“ Vzpomněla jsem si na dědečka, který se nemohl dočkat, až vyrazí k lékaři. „Už si nutně potřebuji obléci sako. A je mi fuk, že mě čeká kolonoskopie.“ A vzpomněla jsem si na kamarádku, která do důchodu odešla teprve před pár týdny. „Jak se cítím?“ haleká do telefonu. „Čekala jsem leccos. Sociální izolaci i to, že nemám recepci, kam si nechám posílat věci z e-shopu. Ale že mi bude imrvére chybět toaletní papír, to fakt nevymyslíš.“

Pojmout home-office jako trénink na důchod není v mém věku špatný nápad. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Jen to prosím neříkejte mému muži. Jak ho znám, vzal by přípravu z gruntu a neprodleně by začal na gauči trénovat dvoufázově. A kdo by pak doplňoval kafe a toaletní papír?

Pokud vám doma kávu ještě nikdo nevypil, tak si ji pořádně vychutnejte a přečtěte si k tomu i starší fejetony Lucie Šilhové.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek