Článek
„Tak ještě chvilku bysme mohli pobýt," prohodí smutně. „Však snad nikomu nepřekážíme..." Babička si nestěžuje, konstatuje, že ji nic nebaví, snad jen ty dechovky, kdyby si mohla pustit - jenže to nemůže, ještě počká, ještě se to nehodí. Zajímá mě, jak dlouho se babička bude trestat, že namísto dědy neumřela ona. Deset let se odevzdaně staví do pořadníku na onen svět za sestřenice, sousedky a kamarádky. Že ji ale děda předběhne, netušila. Bože, jak jí rozumím!
Před šedesáti lety si děda babičku vybojoval u statkáře, měl s babičkou tři holky, které mu svorně říkaly „taťko", a přestože byl prý tak trošku despota, babička v něm musela vidět svou druhou polovinu. Však žít tolik roků v domácnosti s jedním člověkem, to už panečku načichnete jeho odérem, zůstane vrytý pod kůži jako tetování, a jen ho zkuste zbrousit... Strašně ráda bych babičku pohladila po tváři, připomíná mi malou holčičku. Až při tom pomyšlení lehce mrazí v zádech. Je přeci málem jisté, že v pětaosmdesáti to budu stále já, nevyrostu, nezmoudřím, uvnitř se nestanu „konečně dospělou", přestože bych tolik chtěla. Srovnávám babičku se sebou a její manželství se svým. Nezáleží na tom, v jaké době byli oni a kde, či kdy jsme my. Chlap a ženská se nemění, mají stejné pocity, touhy, reakce i názory. Jen se bojím, že když se babičce na světě s dědou tolik líbilo, je dost pravděpodobné, že ani mně se nebude chtít odejít... až to bude doopravdy.
