Hlavní obsah

Jsem řidička autobusu. Po tátovi!

Foto: Thinkstock

Už odmala jsem točila volantem autobusu

Rodiče často říkávají: Nechci, aby moje dcera (syn) dělala to, co já. To ovšem neplatí v případě naší čtenářky, která se stala řidičkou autobusu. Táta ji podporuje a cestující drží palce stejně jako my!

Článek

Jako dítě jsem měla velký vzor ve svém otci. Byla jsem jeho jediné dítě a čert vem že dcera, choval se ke mně stejným způsobem, jako by měl kluka. A tak jsem hrála fotbal mnohdy lépe než ostatní mládenci od nás z vesnice, vedla jsem také v počtu odřených kolen a rebelovin. Táta mě bral na místa, o kterých se jiným holčičkám může jen nechat zdát, a měl za to můj obdiv.

První věc, v níž jsem vybočovala mezi ostatními děvčaty, byl kulečník. Hrála jsem jej závodně stejně jako můj tatínek a byla v něm docela dobrá. Za každou cenu jsem se jej snažila hrát tak, abych tátovi dělala radost.

Tatínek odjakživa jezdil autobusem dálkové tratě. A tak už jsem jako malá sedávala tátovi na klíně, točila si volantem a poslouchala klasické řeči cestujících: „Ale, podívejme na to, my tu máme novou paní řidičku..."

Když bylo na čase vybrat si povolání, naši byli rozumní. Uděláš si ekonomku s maturitou a hotovo! Pět let jsem se pak živila v oboru, časem jsem ale byla nucena udělat si řidičský průkaz a pro firmu, v níž jsem pracovala, jezdit po republice a vyřizovat objednávky a zakázky.

Od maturity uplynulo patnáct let a u nás ve firmě to vypadalo hodně bídně. Věděla jsem, že tři lidi z pěti budou muset z kola ven, a bylo mi jasné, že tohle pro mne dobře nedopadne. Shodou okolností v televizi běžela reportáž s první řidičkou autobusu z našeho kraje. To mě dost nahlodalo a do toho ještě zazvonil telefon. Táta. „Viděla jsi to? Co na to říkáš...?"

Udělat si řidičák na autobus byl dost velký risk a upřímně, moc jsem nevěřila, že se mi podaří někdy usednout za jeho volant. Když jsem šla na konkurz k dopravní firmě, která nabírala několik nových řidičů, brala jsem to tak, že to dělám pro klid svého a tátova svědomí, ale jako jediná žena v zástupu mužů nemám šanci.

Štěstí mi přálo a už třetím rokem pracuji jako řidička autobusu stejně jako kdysi můj otec. Nemůžu říct, že by se na mě lidé dívali s nedůvěrou, i když je mi jasné, že zpočátku to pro ně byl šok. Vesměs ale sklízím kladné reakce, kdy mi cestující řeknou, že mi drží palce nebo že mi fandí. Je to dost velký zápřah na nervy, ale baví mě to víc než vše, co jsem dělala až dosud. Vím, že tohle je práce spíše pro muže, ale jsem živým důkazem toho, že žena to zvládne stejně dobře jako oni.

ynezorPumanzeSaNyknalC