Když s námi cvičí láska

Ona kamarádka celý rok chodila na koncerty svého „vyvoleného", stála v přední řadě a hypnotizovala ho, až ho dostala k sobě domů. Samozřejmě ho upozornila, že nic nebude. Nakonec bylo a ona už bez něj nechtěla žít. Milý s ní začal plánovat dovolenou a společný život, přestože byl ženatý. Kamarádka tomu uvěřila, i když jejich vztah se skládal z náhodných společných nocí a snídaní. Když už to nevydržela a vyznala se ze své lásky panu „božskému", začal se z jejího života pomalu vytrácet. A pokud se náhodou ozval, napsal jí esemesku: „Vzala by sis zítra na byt jednoho nocležníka?" Následovala noc, kdy se milý u kamarádky dobře najedl a po milování jí sdělil, že je s ní spokojený. To bylo jeho vyznání. Když ona položila jasnou otázku: „Miluješ mě?", pan „božský" se ztratil úplně. A na rozloučenou své lásce nechal hezký dáreček. Parádní zánět pochvy. Že to se ženami opravdu uměl, bylo bez pochyb. Ale ve chvíli, kdy zjistil, že ta či ona je do něj zamilovaná, prchal a zanechával za sebou bolavá srdce. Kamarádka to pochopila až po třech měsících sebetrýznění a nesmyslného vyhledávání jeho přítomnosti. Ale stejně, jak říká, vzpomíná na něj s láskou.

Když jsem pátrala po tom, kde se v nás bere ta šílená zamilovanost, vzpomněla jsem si, jak jsem se sama zamilovala. Byl o několik let starší, měl krásně „ubručený" hlas a neskutečně mi voněl. A protože jsme si voněli navzájem, začala velká láska. On mi psal vášnivé básně, zapomněl, že už není teenager, ale začal se tak oblékat i chovat. Já jsem zase na důkaz své lásky k němu málem propadla (ačkoli jinak jsem byla dobrá studentka), přestala jíst, abych byla pro něj krásná, až mě okolí začalo podezřívat z anorexie. Po roce vášnivého milování jsem začala být vyčerpaná a milý začal plánovat náš společný život. Ale to, co bylo pro mě dříve naprosto dokonalé, bylo pryč a můj pán mi začal být protivný vším, co udělal. Úplně se mi změnil před očima. A tak netrvalo dlouho a já se s ním rozešla a jediné, co ve mně zůstalo, byla jeho pomalu vyprchávající vůně.

Vždycky jsem obdivovala páry, které se i po mnoha letech soužití vodí za ruku po městě a dokážou si i přes třicetileté soužití říkat něžné věty. Taková láska je podle odborníků v dnešní době spíše výjimečná. Ale přece existuje. A jak vypadá? Oba musí především chtít a o svůj vztah pečovat jako o miminko. Podle psychologů jsou takové páry k sobě velmi tolerantní a mají správně poskládaný žebříček hodnot. Víc než bezhlavá zamilovanost tady funguje úcta a respektování toho druhého. A není právě tohle ta pravá a zralá láska?

A co vy a vaše lásky? Jaké byly a jsou? Napište nám na info@prozeny.cz svůj příběh.