Článek
Pořád ještě nemáte televizor?
„Už ano. Kolegové z divadla neunesli fakt, že jsem tak dobrá, že nemám televizi, složili se a koupili mi ji ke čtyřicátým narozeninám. Úžasnou, moderní ultramegaplacatou, vymazlenou tak, že má i blu-ray. Pomstili se mi, protože věděli, že jim to nevrátím. Ale po tak dlouhé existenci bez televizoru tomu už nepodléhám. Je bezva pustit si s Ráchelkou třeba Pána prstenů v takové kvalitě, ale jinak se dívám hlavně na ČT 24 a na zbytek minimálně. Ale možná je to i tím, že jsem přestala žehlit, protože když jsem čučela na televizi, bylo to hlavně při žehlení.“
Pořád ještě nemáte účet na Facebooku?
„Nemám. Ale pořád uvažuju, že do toho půjdu. Počkám, až z něj většina lidí odejde – a tu tendenci u některých lidí opravdu pozoruju –, a až to bude úplně passé, zařídím si ho. Ale vážně: pokud nebudu líná, na podzim si ho zřídím. Už z důvodů snadnější komunikace s některými lidmi. S takovými, se kterými se nemůžu často scházet u vína, čemuž dávám jednoznačně přednost.“
Pořád jste revolučně naladěná, schopná protestovat u ministra školství proti nacionalistickému náměstkovi?
„To mě tehdy samozřejmě pobouřilo, tam už jsem viděla velký vykřičník. Aby vzdělávací proces mé dcery řídil člen Národní strany, to už je moc. Ale jinak už mě to pustilo. Souvisí to nejspíš s mou vnitřní cestou, kterou jsem si prošla; nazvěme ji třeba duchovní. Spousta věcí, která se mě emočně dotýkala, jde už mimo mě. Nevím, proč bych měla zbytečně vyčerpávat energii, kterou můžu využít jinde. Snažím se věnovat už jen těm věcem, které můžu nějak ovlivnit.“
Není to letargie?
„To si nemyslím. Mně politické dění zajímá, sleduju je, ale co se rozčilovat nad věcmi, se kterými nehnu? Bude to tak i dál, i kdybych se čílila sebevíc.“
Pořád jste ještě single?
„Prosím vás, co je to single?“
Ve Vieweghově Bio manželce hraje Kristýna Frejová duluFoto: Alžběta Jungrová
„Já nejsem nikdy sama. Jenom nevyhovuju zavedené soupravičce: partner, jedna dcerka, jeden synek, pejsek, chaloupka. Ten, kdo to tak nemá, je single. V tom případě jsem single.“
Proč? Nacházíte v tom více pozitiv než záporů?
„Jedna z věcí, ke kterým jsem dospěla při pobytu ve tmě, byla ta, že jsem se čtyřicet let snažila vyhovět určitému obrazu normálu, abych si nakonec potvrdila to, co jsem celou tu dobu tušila: že to tak být nemusí. Když se člověku nepoštěstí, aby potkal někoho, s kým by harmonicky žil, nemá smysl žít jen tak v nějakém partnerství. Pochopila jsem, že jsem se čtyřicet let snažila být někým, kým nejsem, a že nastal čas přestat se tím trápit. A musím opravit předešlou odpověď: nejsem single. Jsem ve vztahu, který oběma stranám nejlépe vyhovuje.“
Z rozhovorů, které jsem s vámi četl, ale vlastně i z našeho povídání mám pocit, že do současné doby moc nezapadáte. Mýlím se?
„Mně přijde, jako by se zrovna v téhle době něco podstatného lámalo. A jako by lidstvo začalo už otevřeně šílet. Nezdá se vám? Rotace spirály se zrychluje a lidi odstředivou silou odlétávají na všechny strany jako z kolotoče. A překvapeně hledí, jak se všechno hroutí. Napadlo mě, co by nastalo, kdyby skutečně padly banky. Kdyby se zhroutila internetová síť… Lidstvo by muselo zkolabovat. Mám ale pocit, že na tuhle alternativu jsem dobře připravená.“
K závěru roku 2012?
„Proroctví mayského kalendáře můžeme i ironizovat, ale já je chápu jako přelom ke změně v myšlení lidí a tedy i k proměně téhle planety. Přelom, který je nutný, protože stávající situace je neudržitelná.“
V mládí jste prý byla docela divoká. Proč to?
„Proč to? Někdo to v sobě prostě má tak, že zábavu provozuje vrcholově, a někdo ne. Já to tak měla. Velkou roli v tom sehrála revoluce. Mně bylo devatenáct a najednou jsme měli pocit, že můžeme úplně všechno. Otevřely se kluby, začala se hrát muzika, kterou nám do té doby podloudně posílala babička z Ameriky. Tomu se nedalo nepodlehnout.“
Nebyl v tom vzdor, třeba proti komediantům v rodině?
„Nepotřebovala jsem příliš vzdorovat. Moji rodiče byli když ne liberální, tak přinejmenším komunikativní a tolerantní. Dalo se s nimi o všem mluvit, tedy hlavně s mámou, ale to jen proto, že tatínkům se šestnáctileté holky moc nesvěřují. Pamatuji si, jak maminka zjistila, že kouřím, když jsem si u snídaně mimoděk odklepla rohlík. Všimla si toho, ale jen zvedla obočí a řekla: ,Jo?' Když mi bylo kolem osmnácti, proseděly jsme společně spoustu večerů, povídaly si i do tří do rána u vína a dvou vykouřených krabiček. Všechny moje kamarádky mi takový vztah s mámou záviděly.“
Donedávna neměla Kristýna Frejová televizi, ale dostala ji ke 40. narozeninám od kolegů v divadleFoto: archiv Švandovo divadlo
„To mělo vývoj. Na DAMU mi to vadilo. Domněnky, že jsem se dostala na ni nebo už předtím na gympl proto, že jsou rodiče známí, jsem vnímala a musela se s nimi vyrovnávat. Když v té době přišel někdo dělat s našima rozhovor, klidila jsem se, aby i to, že jsem v novinách, někdo nepřičetl na vrub rodičů. Myslím, že se nám to s bráchou poměrně úspěšně dařilo. Jako malá jsem to nevnímala, snad i proto, že rodiče nás vychovávali s tím, že jejich povolání není nijak zvláštní. Pamatuju si ale, že jednou jsem se snad na pískovišti vytahovala, že tatínek bude večer v televizi – to zrovna běžela Nemocnice na kraji města – a zezadu mi od mámy přistál takový pohlavek, že se mi hlava zatočila.“
To byl tedy druhý pohlavek od maminky. První jste utržila za to, že jste si místo do hodin kytary chodila do metra číst Starce a moře. Krutý trest za tak bohulibou záměnu, nemyslíte?
„Tehdy to byla facka, první a poslední facka, kterou mi dala. A nebyla za to, že jsem chodila za kytaru, ale za to, že jsem lhala. Zklamala jsem důvěru.“
Pořád ještě nechcete, aby z Ráchel byla herečka?
„To jsem takhle ostře snad nikdy neřekla. Především bych samozřejmě chtěla, aby byla šťastná. Proto bych byla ráda, aby dělala něco, v čem bude dobrá, co ji bude naplňovat a co ji uživí. Uvidím-li, že by mohla být dobrá herečka, proč ne. Ale jsou i špatní herci, špatní novináři, špatní lékaři. Ti podle mě šťastní nejsou, i když si to třeba celý život nepřipustí. Momentálně chce být malířka. Ještě loni to vypadalo hodně nadějně – to mi říkala, že chce umět dobře psát a stavět velké domy. Teď jen čekám, až začne chodit na základní školu a do života se jí připletou zrůdnosti typu Hannah Montana a podobné. Zatím raději poslouchá písničky pro děti Nicka Cavea než žížalu.“
A jak to je s vámi. Vy jste v profesi šťastná?
„Jsem šťastná. Navzdory tomu, že jsem ještě před rokem, rokem a půl řešila, jestli mám herectví dělat dál.“
Proč?
„Protože jsem se dostala do poměrně svízelné situace. Na jedné straně jsem si mohla pochvalovat, jak mě moje práce baví, že jsem v současném angažmá nejspokojenější, jak jsem kdy byla, že dostávám skvělé role. Na druhé straně ale pokud děláte práci, která vás není schopna uživit, je něco špatně.“
Kristýna Frejová jako Amanda ve hře Kdo je tady ředitel?Foto: Petr Pustina
To jistě. Přesto jste šťastná?
„Protože se situace změnila. Samovolně. Násilím člověk nic neurve, o tom jsem se přesvědčila, i když jsem slyšela na svou adresu, že jsem letargická, poraženecká. Nic takového. Jen jsem to s určitou vnitřní pokorou vůči všem okolnostem nechala být, a voilà – ono se to mění, aniž bych vlastně věděla jak. O to víc dnes věřím, že energie, které člověk vysílá, se mu se stejným znamínkem vrací – pozitivní, nebo negativní. I proto jsem se vydala do té tmy, kde jsem cítila završení práce na sobě za posledních pět let. Upevnit si klid a jistotu, že jsem správně a že jde jen o to nezačít zmatkovat a nepoužívat násilí ani vůči sobě, ani vůči druhým.“
Dcera by tedy od vás nedostala facku, kdyby si chodila za školu číst… co já vím… třeba Viewegha, v jehož hře maminka momentálně hraje?
„Určitě ne. Jednak bych věděla, že to má po mně, jednak facku bych se jí rozpakovala dát za cokoli. A to bych ji podle vás jako měla fackovat za zklamanou důvěru, nebo za Viewegha?“
No…
„Vy ho nemáte rád, co?“
Vy ano?
„My jsme se už trochu skamarádili. Co mi na něm bylo od první chvíle sympatické, byl náš stejně laděný vztah k panu prezidentovi.“
A co váš vztah k jeho knihám? Dokážete se s postavou, kterou hrajete v Biomanželce, ztotožnit?
„Hraju Dulu, která je v románu navíc prezentovaná jako pramatka, bohyně plodnosti. Jestli něco skutečně vůbec nejsem, tak feministka. Pro mě to znamenalo tím pádem až jakýsi protiúkol: Dula má negativní postoj vůči mužskému pokolení, kdežto já jsem úplný opak. Bála jsem se, jestli takto stavěné ženy neurazím, protože z mé strany muselo být znát, že k Dule přistupuju s nadsázkou. Ale to naštěstí neodporuje záměrům autora, který to také pojal ironicky. Všichni vědí, že Michalova manželka Veronika propadla bio trendům, a já jsem měla zpočátku tendenci Michala litovat, koho to má, chudák, doma. Jenže pak jsem s ní stála tři hodiny u baru, popíjela šampaňské a povídala si s ní jako s úplně normální, skvělou babou, která je schopna se sama sobě i zasmát.“
Režisér Gombár vašemu kolegovi Čapkovi zakázal před zkouškami číst knihu. Vy jste ji četla?
„Mně nikdo nic zakazovat nebude. Vždycky při studiu role hledám příležitost dostat se k dodatkovým informacím, tak jsem ji samozřejmě četla.“
