Článek
Každé ráno jsem myslela, že nevstanu. Chodila jsem jako mátoha, usnula bych vestoje. A to všechno kvůli dítěti, které jsem vlastně nechtěla. Starala jsem se o ně s neskutečnou nechutí a možná i nenávistí. Nespala jsem déle než dvě hodiny v kuse, měla jsem moc mléka, a když jsem neodstříkala, vyšplhala hbitě teplota na 40 stupňů.
Asi po osmi měsících jsem se rozhodla nekojit. A to, abych se vyspala a mohla pít alkohol a trochu otupěla. Vůbec jsem se nepoznávala. Malý šíleně zlobil, možná to byla reakce na moje rozpoložení, neustále plakal, kakal 13x denně, už jsem všude viděla jen stolici. Sedánky na pískovišti jsou pro mě dodnes sci-fi. Povídání o zoubečcích a piškotkách, případně o receptech s vyváženou stravou, nepřipadají v úvahu.
Když začal malý chodit, byla jsem na pokraji zoufalství. Měla jsem skutečně velmi ošklivé nápady, jak s tím skončit. Abych neublížila jemu nebo sobě, tak jsem ho dala v necelých dvou letech do jeslí a chodila si do práce odpočinout od toho křiku, věčných stolic atd. Když jsem někomu upřímně řekla, co cítím a jak mi je, okamžitě mě odsoudil.
Sice jsem přestala kojit, ale mléko odtékalo neustále, a to i po prášcích, které mi dal gynekolog na zastavení laktace ještě ve věku dvou let dítěte. Pak jsem si nechala vyšetřit krev a zjistili mi několikanásobně zvýšenou hladinu prolaktinu. Mám naštěstí kamarádku lékařku psychiatrie a ta mi po jednom zoufalém telefonátu sdělila, že se jí vůbec nelíbím, a ordinovala mi antidepresiva.
K těhotenství mě přemluvil manželFoto: shutterstock.com
Znám tu úlevu. Zase jsem mohla normálně fungovat. Pak jsem antidepresiva brát přestala a všechno nějak moc uteklo. Dnes je synovi 7 let, ale cestu k němu jsem našla až díky jedné fajn léčitelce před rokem. Druhé dítě nepřipadá v úvahu, teď už se mohu vymlouvat na věk. A reakce, že ještě není tak pozdě, mě nechávají naprosto v klidu. Představa, že bych zažila něco podobného, mi nahání hodně velkou hrůzu. Ale nejsem žádný Herodes a v podstatě mám dnes děti ráda.
Jak jsem v průběhu let zjistila, je nás takových hodně. Ale vzhledem k reakcím okolí, kde je hodně žen neplodných atp., se takové chování naprosto netoleruje. Obdivuji, že jste to zvládla až doteď sama. Skutečně hluboce smekám. Ale je hodně mužů, kterým vůbec nevadí partnerka, která už má dítě, naopak, někteří toto vyhledávají.
Samozřejmě při takovém rozpoložení je chlap to poslední, o co žena ještě stojí. Ale i po nejdelší noci začne svítat. U mě trvala ta noc včetně těhotenství sedm let. Držím moc palce, aby se u vás rozednilo daleko dříve, a moc obdivuji vaši odvahu si dítě nechat. Byla jsem totiž těhotná již jednou ve 29 letech a šla na potrat. Jak jsem už psala, dítě jsem nikdy nechtěla, tak to byla prostě jen nepříjemnost, nehoda. Nikdy jsem toho nelitovala. Nemohla bych se dívat na dítě člověka, který se projevil jako zbabělá kreaturka. Ale nemůžu to nikde říkat, vypadám pak jako zrůda.
Mějte se moc hezky a negativní reakce na váš příběh berte s rezervou nebo je nečtěte. Ty dámy to nezažily, nerovnováha hormonů se těžko odhaluje a skutečně kdo to nezažil, nepochopí.
