Má raději psa než mě!

Je mi sedmadvacet let a s manželem Viktorem žijeme už čtyři roky. Máme malý, ale zato pěkný rodinný domek kousíček za Prahou. A před dvěma roky se nám narodil syn. Musím se přiznat, že jsem byla dlouhou dobu hodně spokojená, neboť se s partnerem vůbec nehádáme a ve všem si vždycky bez problémů vyjdeme vstříc. Tedy až na jednu věc – našeho psa!

Vše začalo tím, že si Viktor přál nejprve druhé dítě. Když jsem mu ale po usilovné námaze vysvětlila, že se na druhý porod ještě necítím (a popravdě řečeno ani nevím, zda někdy ještě cítit budu), rozhodl se, že si místo druhého miminka pořídíme psa. Oběma nám bylo jasné, že pes dítě nenahradí. Ale na druhou stranu jsem to zase brala jako zpestření rodinného života. A protože máme velkou zahradu, rozhodl se manžel pro štěně bernardýna. Já jsem sice chtěla původně menší plemeno, ale když jsem později viděla štěňátka bernardýna, odkývla jsem mu ho. Byl nádherný a i já si ho hned zamilovala. Dali jsme mu jméno Osten.

Záhy se ale začalo ukazovat, že partner se podstatně více věnuje psu než malému synovi. Zprvu se sice vymlouval na to, že dítě potřebuje matku a o štěně se také musí někdo starat. A že to teď tedy zbývá spíše na něho. Postupem času jsem ale postřehla, že všechny společné plány jdou stranou a pes je Viktorovou hlavní vášní. Se psem jede na výlet, bere ho na vycházky do lesa, o víkendu s ním jede navštívit rodiče, zatímco já a malý Davídek zůstaneme doma. A to nemluvím o tom, že Osten smí od prvního dne chodit i k nám do postele a v noci s námi dokonce mnohdy sdílí manželskou postel. Je vždy uprostřed nebo u manžela přikrytý pod dekou. „Potřebuje, aby mu někdo dával najevo lásku,“ říká manžel výmluvně.

Teď si třeba myslíte, že jsem jen hloupá ženská, která na psa žárlí a závidí manželovi, že si dokáže svůj volný čas hezky s dospívajícím štěnětem užít. Ale mně zkrátka nepřijde normální, aby na výlet za rodiči vzal psa a manželku s dítětem nechal doma se slovy: „Do auta se už k Ostenovi nevejdete.“ To přece není normální? Snažila jsem se s manželem na toto téma několikrát mluvit. On ale žádný problém nevidí. Naopak se diví, proč prý neustále řeším hlouposti, když je všechno v pořádku. „Ty máš Davídka, já Ostena,“ řekl mi několikrát.

Když jsem se se svým trápením svěřila sestře, poradila mi zajít do manželské poradny. Jenže o tom nechce Viktor ani slyšet a při každé zmínce o tom se rozčílí. Nechci si zkazit manželství, ale toto mi opravdu jako normální chování nepřipadá.

Podle psychologa Vojtěcha Bendy je však spíš než Jitka žárlivý její manžel. „Je pravděpodobné, že Jitčin manžel žárlí na syna Davida a své manželce tak trochu závidí, že se má neustále komu věnovat. Proto možná chtěl psa. Nejlepším řešením by bylo zapojit manžela více do péče o syna anebo navrhnout třeba střídavou péči ve smyslu, že určitý čas se Viktor věnuje psovi a určitý čas tráví se synem,“ navrhuje doktor Benda. Návštěva manželské poradny je však také dobrou volbou. Jen je nutné k ní partnera dostatečně motivovat.

Co byste Jitce poradila vy? A zažila jste někdy něco podobného? Pište na info@prozeny.cz