Dovolila jsem mu milenku. Chyba!

Dvaadvacet let ve spokojeném manželství… A pak najednou rána ve špatně odeslané sms. Přišla mi omylem. Začala jsem pátrat a po půl roce zjistila, že se s NÍ schází na kafíčku. Když jsem na něj udeřila s jasným důkazem, potvrdil mi, že má milenku. Nic to prý ale neznamená, já jsem pro něj ta jediná. Jenže já se začala chovat hrozně (ale na to přijde člověk až s odstupem času). Podbízela jsem se mu, udělala striptýz, stále jsem na to narážela, šmírovala, nemohla jsem se s tím smířit.

On na to ale reagoval tak, že s ní chce odejít a že neví, jestli to bude za měsíc nebo za rok. V tu chvíli mi duše vyletěla z těla, pozorovala jsem nás shora. Něco ze mě spadlo a já byla připravena jednat racionálně a bez emocí.

Samozřejmě, že jsem to řešila s kamarádkou, tam jsem dávala průchod emocím, ale před ním jsem byla chladná. Dohodli jsme se, že to nikomu neřekneme (než on si to s ní zařídí) a že budeme žít se vším všudy jako před tím. Jen jsem mu řekla, že nevím, jak dlouho to vydržím.

Byla to zvláštní doba. Zhubla jsem, milovali jsme se ráno, večer, v noci, všechno fungovalo. Odjela jsem na víkend, aniž by věděl kam a s kým, kupovala jsem si květiny, psala sama sobě zamilované sms. Ale taky jsem svého muže jednou na výletě s přáteli do vinného sklípku zmlátila, ale nakonec jsme usínali v objetí…

Byly asi dvě situace, kdy sám tvrdil, že to s milenkou ukončí (třeba když mi našel v telefonu tu zamilovanou sms). Ale ona ho zmákla, vše, co mu nakecala, jí věřil. To, že se poblázní, to se může stát každému a ono to zase vyprchá. Ale tohle nešlo. Navštěvovala jsem dokonce psycholožku, říkala mi, abych mu dala šanci zjistit, že jsem pro něj ta nejlepší. A že nevěra není pro každého, každý to neunese. A já chtěla, jenže...

Po pěti měsících jsem se chystala s kamarádkami na dovolenou k moři. Ta jeho tehdy vyrukovala s nevyléčitelnou chorobou a můj muž to těžce nesl (všichni kromě něho ví, že se s tím dá žít celý život). To, jak se ke mně choval, jak byl z toho špatný, to byla poslední kapka. Po návratu jsem mu řekla, že už to dál snášet nebudu. Tehdy patrně na ni udeřil, aby se rozhodla (je vdaná a v manželství prý trpí, manžel je tyran), a ona se rozvádět nechtěla. Takže to manžel bral jako odmítnutí, ukončili to, ale dodnes se s tím nesrovnal.

Tehdy jsme za tím udělali tlustou čáru. Ale jak říkám, on se s tím nevyrovnal a po roce a půl, kdy zas byl takový nějaký divný, jsme se hádali a přiznal mi, že to chtěl jinak, nemůže na ni zapomenout, blablabla. V tu chvíli mi došlo, že on si mě nezaslouží, že mohu být bez něj, ne že nezůstanu sama, ale že mohu žít bez něj.

Musím přiznat, že k takovému poznání a úlevě se musí člověk prožít! Čas je všemocný lék. Takže, milé holky, hlavu vzhůru! Pokud si sebe navzájem s partnerem vážíte, chováte se k sobě slušně, tak není nic ztraceno. Pokud je to kvalitní člověk, který jen uklouzl, dejte mu šanci. Ale zůstaňte své, posilněte si sebevědomí, buďte trochu záhadné, tajemné… Držím všem palečky.