Hlavní obsah

Dovolila jsem mu milenku. Chyba!

Foto: Thinkstock

Buďte sebevědomá a velkorysá

Jitka přišla manželovi na nevěru. Nerozešla se s ním, ale hledala způsob, jak dát vztah zase do pořádku. Bohužel se to nakonec nepodařilo. Přesto vzkazuje podvedeným ženám, aby svým mužům daly druhou šanci. Proč? Přečtěte si v jejím životním příběhu.

Článek

Dvaadvacet let ve spokojeném manželství… A pak najednou rána ve špatně odeslané sms. Přišla mi omylem. Začala jsem pátrat a po půl roce zjistila, že se s NÍ schází na kafíčku. Když jsem na něj udeřila s jasným důkazem, potvrdil mi, že má milenku. Nic to prý ale neznamená, já jsem pro něj ta jediná. Jenže já se začala chovat hrozně (ale na to přijde člověk až s odstupem času). Podbízela jsem se mu, udělala striptýz, stále jsem na to narážela, šmírovala, nemohla jsem se s tím smířit.

On na to ale reagoval tak, že s ní chce odejít a že neví, jestli to bude za měsíc nebo za rok. V tu chvíli mi duše vyletěla z těla, pozorovala jsem nás shora. Něco ze mě spadlo a já byla připravena jednat racionálně a bez emocí.

Samozřejmě, že jsem to řešila s kamarádkou, tam jsem dávala průchod emocím, ale před ním jsem byla chladná. Dohodli jsme se, že to nikomu neřekneme (než on si to s ní zařídí) a že budeme žít se vším všudy jako před tím. Jen jsem mu řekla, že nevím, jak dlouho to vydržím.

Byla to zvláštní doba. Zhubla jsem, milovali jsme se ráno, večer, v noci, všechno fungovalo. Odjela jsem na víkend, aniž by věděl kam a s kým, kupovala jsem si květiny, psala sama sobě zamilované sms. Ale taky jsem svého muže jednou na výletě s přáteli do vinného sklípku zmlátila, ale nakonec jsme usínali v objetí…

Foto: ThinkstockNa začátku byla omylem poslaná esemeskaSliby chyby

Byly asi dvě situace, kdy sám tvrdil, že to s milenkou ukončí (třeba když mi našel v telefonu tu zamilovanou sms). Ale ona ho zmákla, vše, co mu nakecala, jí věřil. To, že se poblázní, to se může stát každému a ono to zase vyprchá. Ale tohle nešlo. Navštěvovala jsem dokonce psycholožku, říkala mi, abych mu dala šanci zjistit, že jsem pro něj ta nejlepší. A že nevěra není pro každého, každý to neunese. A já chtěla, jenže...

Po pěti měsících jsem se chystala s kamarádkami na dovolenou k moři. Ta jeho tehdy vyrukovala s nevyléčitelnou chorobou a můj muž to těžce nesl (všichni kromě něho ví, že se s tím dá žít celý život). To, jak se ke mně choval, jak byl z toho špatný, to byla poslední kapka. Po návratu jsem mu řekla, že už to dál snášet nebudu. Tehdy patrně na ni udeřil, aby se rozhodla (je vdaná a v manželství prý trpí, manžel je tyran), a ona se rozvádět nechtěla. Takže to manžel bral jako odmítnutí, ukončili to, ale dodnes se s tím nesrovnal.

Tehdy jsme za tím udělali tlustou čáru. Ale jak říkám, on se s tím nevyrovnal a po roce a půl, kdy zas byl takový nějaký divný, jsme se hádali a přiznal mi, že to chtěl jinak, nemůže na ni zapomenout, blablabla. V tu chvíli mi došlo, že on si mě nezaslouží, že mohu být bez něj, ne že nezůstanu sama, ale že mohu žít bez něj.

Musím přiznat, že k takovému poznání a úlevě se musí člověk prožít! Čas je všemocný lék. Takže, milé holky, hlavu vzhůru! Pokud si sebe navzájem s partnerem vážíte, chováte se k sobě slušně, tak není nic ztraceno. Pokud je to kvalitní člověk, který jen uklouzl, dejte mu šanci. Ale zůstaňte své, posilněte si sebevědomí, buďte trochu záhadné, tajemné… Držím všem palečky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama