Hlavní obsah

Marta Jandová: Na miminko se už opravdu těším

Foto: Isifa

Marta Jandová je jednou z mála českých zpěvaček, které se prosadily v zahraničí

K rozhovoru si toho deštivého dne odběhla do domovské kavárny z vinohradského bytu, kde na tu chvíli nechala dva narychlo usušené, ale vyvenčené psíky. Vyjma krátkého vyrušení v podobě telefonátu Mony Lisy Absolonové, s níž řešila záskok v divadle, odpovídala soustředěně, ochotně, s až nečeskou otevřeností.

Článek

Už jsou to tři roky, co jste se po téměř sedmnáctiletém pobytu v Německu vrátila do Čech. Neposedly vás za ten čas choutky se odsud zase ztratit?

„Zatím ne. A hlavně – já tu zůstala neplánovaně. Původně jsem přijela jen na tři měsíce s tím, že pak budu různě podle potřeby dojíždět. Ale najednou se mi tady začalo líbit. Našla jsem si byt na Vinohradech, na nichž jsem se i narodila a mám je ráda pro jejich pozitivní energii. Ale není to tak, že bych zanevřela na Německo. K tomu nemám důvod. Spíš jsem potřebovala změnu.“

Takže spálené mosty a Německo už nikdy víc?

„Nikdy neříkejte nikdy. Teď, jak tam dojíždím, zase se mi po něm lehce stýská. Možná to bude záležet na práci, kde jí zrovna budu mít víc. Nebo kde si seženu lepší bydlení. Vinohrady jsou krásné, ale je to hrozně drahé. I když město, kde bych chtěla žít v Německu, je asi ještě dražší, takže si nevyberu.“

Foto: Isifa

Marta Jandová zazpívala společně s Debbie na vyhlašování cen Óčko

Které to je?

„Hamburk. Poslední tři roky v Německu jsem tam žila a miluju ho. Má ohromné kouzlo.“

To vás tady všechno baví tak jako Vinohrady?

„Já neumím moc srovnávat. Když se mě holky ptají, jaký je rozdíl mezi německým a českým klukem, nevím, co jim odpovědět. Asi byste ze mě nakonec dostal některé zdejší zákony, které se mi ne zrovna líbí. Korupci, která je samozřejmě všude, mají myslím v Německu lépe ohlídanou než v Čechách. Vždycky jsem považovala německou byrokracii za strašlivou, ale to jen do doby, než jsem si tady začala vyřizovat papíry.“

Návrat do Čech na tři měsíce připomíná váš odjezd do Německa na rok. Děláte všechno takhle impulzivně?

„V podstatě ano. Tehdy jsem odjela na roční brigádu, protože mě nevzali na vysokou. Řekla jsem si, že se tam za ten rok naučím ještě němčinu jako šestý jazyk a s tím že už se snad na tlumočnictví na filozofické fakultě dostanu. Bydlet jsem tam mohla v rodině svého tehdejšího přítele. Jenže ten se mě po dvou týdnech zeptal, jestli nechci zpívat v kapele, kterou právě zakládal.“

Foto: Isifa

Současný přítel je lékařem, čili stojí zcela mimo showbyznys. Zvládne to?

Nespletl si vás s vaším otcem? Vždyť vy jste do té doby žádné hudební spády nejevila. Nebo snad ano?

„Je pravda, že tady jsem na to, že bych se hudbou živila, ani nepomyslela. Měla jsem vysněný sexy kostýmek, lodičky, kufřík a simultánní tlumočení na kongresech. Ale nějaké geny ve mně určitě byly a třeba zrovna otec o nich jistě věděl. Když nic jiného, pořád jsem si zpívala. Ve sprše, ve vaně, kdekoli. Nedávno mi Ondřej Soukup připomněl, že na jedné gardenparty, kterou táta každoročně pořádá, s pečeným prasetem, pivem, fotbalem a taky živou muzikou, jsem si v pauze sedla k mikrofonu a začala jsem si jen tak zpívat jednu písničku od Tracy Chapman. To mi bylo sedmnáct, osmnáct a asi už tam něco bylo. Jen bylo nepředstavitelné, že bych hudbu někdy dělala profesionálně. Na to jsem měla příliš velký strach z věcí okolo.“

Ze zákeřného, zlého showbyznysu jdoucího přes mrtvoly?

„Ani jsem v takových extrémech nemusela uvažovat. Já chtěla vést spořádaný rodinný život. Jedině cestování, to mě lákalo. A toho jsem si užila a stále užívám bohatě. Až už mě to unavuje. Čím jsem starší, tím raději jsem doma a snažím se údobí, kdy to nejde, omezovat na nejnutnější minimum. A jako první jdu vyzvednout svoje dva pejsky, které mi tu vždycky někdo hlídá. Nazout bačkory, uvařit si čaj, lehnout na kanape, jeden pes zleva, druhý zprava a koukat do blba nebo na televizi s radostí, že nic jiného nemusím.“

Byl otec hodně překvapený, když se – řekněte ještě, že z médií – dozvěděl, že jeho dcera naskočila na úspěšnou hudební kariéru v Německu?

„To si pište, že byl. On sice tak trochu něco tušil. Samozřejmě, že si mě přijel velice brzy do Německa zkontrolovat. Měl prostě normální strach o dceru, kterou původně na ten výlet nechtěl pustit, odmítl jí na něj dokonce dát peníze, a ona přesto odjela se všemi svými úsporami proměněnými na německou měnu, což dělalo sedmdesát marek. Takže tehdy se uklidnil, že netancuju někde u tyče, i o kapele se dozvěděl, ale stejně ho to zaskočilo, když jsem mu asi po čtyřech měsících zavolala a chtěla jsem, aby nás pustil do svého studia, že chceme natočit první EP. Bručel něco o tom, že stejně máme jen dvě písničky a ani ty určitě neumíme pořádně zahrát.“

Foto: Isifa

Po návratu do Čech vystupuje jako host na různých akcích

Měl pravdu?

„No skoro bych řekla, že jo. Těch písniček bylo sice víc, ale až na jednu byly příšerný. Trvalo šest let, než jsme dostali smlouvu s BMG. Ale kapelník to měl vymyšlené, nalajnované, od začátku tvrdil, že se Die Happy proslaví, když budou makat a makat. První roky jsme hrávali zadarmo nebo za směšné peníze, hodně často taky za benzin a za pizzu, kterou jsem pak dva roky nemohla ani vidět, objížděli nejpodivnější štace, spali v obskurních penzionech. A povedlo se.“

Dá se o Die Happy říct, že v Německu patří do první ligy?

„To určitě ne. Nejsme nijak často v televizi, ani v rádiích nás moc nehrajou, protože naše singly jsou dost tvrdé. Pro ilustraci: nedávno jsme hráli v Hamburku a přišlo třináct set lidí. Což je po tolika letech myslím docela slušné. Jsou to ale takové vlny – na turné před pěti lety chodily v průměru tak čtyři stovky posluchačů. To už byl průšvih. Koncertů máme tak šedesát sedmdesát do roka… oproti i dvěma stům v začátcích. První turné trvalo sedm týdnů, šest dnů v týdnu a až na pár výjimek jen po Německu. Znám ho o hodně líp než Česko, kde se teprve začínám zase orientovat. Nechci prožít svůj život na dálnicích, žít pořád z tašky a v každém městě jako první hledat prádelnu. Neříkám, jezdit na turné mě pořád baví, ale už spíš jen jako zpestření domácího života.“

Bačkory, čaj, psi, jasně. Možná i muzikály, do kterých jste po návratu naskočila, ne?

„Já už jsem dělala Krysaře v roce 1997. Tehdy jsem se zařekla, že muzikál už nikdy víc, protože intriky byly děsné. Ale teď už máme ve smlouvě i počet představení, takže jejich hlavní příčina odpadla a můžeme být všichni kamarádi. Teda skoro. Pro mě je ale muzikál výtečným únikem od reality a taky od odpovědnosti. V kapele nesu jako zpěvačka za výsledek minimálně osmdesátiprocentní odpovědnost. Když budu lidi nudit, tak může kytarista dělat stojku, ale tak jako zpěvák je nezabaví. Koncert prostě stojí nebo spadne se mnou, kdežto…"

Foto: Isifa

Její hlas uslyší návštěvníci Les Misérables

…kdežto v muzikálu jste schovaná v týmu. Vy jste mazaná!

„Tak to ale je. Když publikum tleská málo, není to moje vina. Když tleská hodně, zase to není zásluha moje, nýbrž celého týmu. Dělám v zásadě jen to, co mi řekne režisér. Můžu v podstatě úplně vypnout. Obléknou vás, nalíčí… i když já se líčím sama…, udělám si čajíček, čekám na výstup…, a když se hraje od šesti, v devět už jdu domů.“

To je režim tak pro šedesátnici, ale ne pro divokou rockerku.

„Taky vám povím, že po nějaké době, v tom roce 2009, kdy jsem nastoupila do Mony Lisy, jsem se hrozně moc těšila na koncerty s kapelou. Protože po čase začne být muzikál ukrutná nuda. Jenže stačily dva týdny na turné a já už se zase těšila na klídek v muzikálu.“

A na venčení pejsků, polehávání na kanapi a spánek ve vlastní posteli. Ovšem k idylce přece jenom něco schází. Co to tu tak odporně tiká?

„Biologické hodiny, toho si nevšímejte.“

Foto: Isifa

Die Happy, domovská kapela Marty Jandové

Ale vy byste měla…

„Jistěže, vždyť už je mi něco přes třicet, ne? Naschvál to nedělám, prostě mi zatím nebylo shůry dáno. Přeju si to od třiceti let, ale na to musí být dva. A abych začala někoho obelhávat? A říkat: Neboj, já tu antikoncepci pořád beru… To není můj styl. Ale mám pocit, že první dítě tam někde vysoko na římse už sedí. Myslím, že máma ho tam pro mě má už připravené. Akorát mi teď musí spadnout dolů. Pozdě, ale přece.“

Došla jste po několika neúspěšných vztazích v rámci branže, k níž se vázalo i vaše manželství, k poznání, že co je v domě, není pro mě?

„Ale kdepak! Jak se člověk zamiluje, je to v… víte kde. V té chvíli je vám jedno, jestli dotyčný patří do téhle, nebo do tamté branže."

Třeba do gynekologického oboru…

„Ano, teď mám pana doktora, tak uvidíme. Nese to zase jiné nevýhody. Lidi z jiných oborů se těžce sžívají s naším životním stylem a vším, co s ním souvisí. Já to u sebe nepociťuju, ale od kluků z kapely vím, jak jim jejich holky vyčítají neexistující milenky. Doufám tedy, že my oba už jsme v takovém věku, že se přes tohle umíme přenést. Snad se umíme držet zásadní pravdy nedat k žárlivosti důvod. Pět let jsem chodila s jednou z největších popových hvězd Německa, kterou chtěly všechny holky, a on mi za celou tu dobu nedal jediný důvod, abych žárlila. O mně se zase všeobecně ví, že jsem věrný člověk, takže snad…"

ynezorPumanzeSaNyknalC