Článek
Každá z nás chodí světem a doufá, že potká toho ideálního partnera pro život, a když už se takový najde (nebo si aspoň myslíme, že takový je), jsme kolikrát schopné opustit své přátele, odejít z domu, změnit práci - zdá se nám to tak normální.
Můj poslední vztah začal vlastně ideálně, ráda jezdím na vandry a na různé výroční ohně a tam jsem potkala jeho. Docela jsme si rozuměli, smáli jsme se. Je pravda, že když jsem o něj začala mít zájem, zrovna ukončil jeden vztah, i když nechtěl, ale i to mi přidalo odvahy.
Vše šlo ideálně - psali jsme si, volali a pak mě pozval k sobě. Už tenkrát mě mělo varovat, když řekl, že jsem holka, co o něj stojí, takže to zkusí. Začali jsme spolu bydlet, já si našla po škole práci, odstěhovala se od rodičů. Pak následovala po třech letech žádost o ruku - jako z pohádky. A to byl asi začátek konce. Z pro mě tehdy nepochopitelných důvodů, asi dva měsíce poté, mě opět odstěhoval zpět k rodičům. Od té doby nastalo půlroční období vytáček, že neví a že kdyby tu nebyl a neřešil věci se mnou, tak by se mnou přece nechtěl být. Ale když milujete, tak stále věříte, že by se mohl probrat, když vás už i požádal o ruku.
Po půl roce jsem to i tak musela být já, která se ho zeptala, jak to vidí. Nakonec přiznal barvu, že někoho má. A to byl konec. Díky kamarádům jsem se dozvěděla, že už asi 14 dní po našem rozchodu je s jinou. Docela by mě zajímalo, jak dlouho se s dotyčnou slečnou stýkal, než jsem ho donutila říci pravdu. A jaká byla jeho omluva? Prý se snažil vše naznačovat.
Dodnes kvůli tomu mám psychické problémy, jsem nedůvěřivá a samo moje okolí mi říká, že ve mně umřela ta veselá holka. Jediné, co mně zůstalo, jsou mí nejlepší přátelé a kamarádi, které jsem v jednu chvíli opustila kvůli někomu, kdo si to vůbec nezasloužil.
Tak prosím všechny ženy i dívky - když už potkáte sebevíc lepšího chlapa, nikdy neopouštějte své přátele a rodinu. Může se stát, že oni nakonec budou jediní, kterým na vás doopravdy záleží.
