Texty se učím na záchodě!

Dnes jste idolem nejedné fanynky díky roli mladého advokátního koncipienta v seriálu Velmi křehké vztahy. Kdy se ve vás vlastně probudila touha být hercem?

Náhodou jsem se dostal do amatérského divadla v patnácti nebo šestnácti letech. Tam jsem se seznámil s Lenkou Zahradnickou (sestřička Alenka Veverková ze seriálu Ordinace v růžové zahradě - pozn. red.). Do té jsem se zamiloval a ta mě vlastně k divadlu přivedla.

Nepocházíte z herecké rodiny, váš otec Radko Pytlík je spisovatel. A tak se nabízí otázka, jak se vypořádali rodiče s tím, že mají doma herce?

Podporují mě a říkají, abych chodil brzo domů. (smích) Chodím domů hodně pozdě. Rodiče jsou fakt zlatí, už když jsem byl malý, nechávali mi svobodu.

Máte kapelu, zpíváte. Co muzika? Kdy jste k ní přičichl?

Chodil jsem do pěveckého sboru a v divadle Radar jsme vystupovali ve hře o svaté Dorotě. A režisérka z toho divadla Radka Tesáková se mě ptala, jestli bych to nechtěl v Radaru zkusit. Pak jsem začal mutovat, přestal chodit do sboru a začal jsem chodit do divadla. Zamiloval jsem se do Lenky a díky ní jsem tam nakonec zůstal. Potom jsem se dostal na DAMU a pak nějakým způsobem do Národního divadla. Nelámal jsem to přes koleno a nějak jsem proplouval. Měl jsem velké štěstí.

Muzika vás provází od dětství. Může se stát, že jednou zvítězí nad herectvím?

Doufám, že to zůstane v rovnováze. Chci dělat obojí, ani bez jednoho nemůžu být. V hudbě i improvizuji, a tak se možná také díky tomu v ní cítím trošku svobodnější. Na divadle mě baví jakákoliv nová zkušenost, takže i když v Národním divadle zkouším jenom dvěvěci, do toho mám další čtyři projekty.

Studovat několik rolí najednou není zřejmě lehké. Jakým způsobem se učíte texty?

Nemám rád, když se to musím nadrtit za jeden večer. Nejlepší je to zkoušet v různých situacích. Například jsem v hospodě a začnu si na záchodě říkat text, i tak se ho učím.

Mnoho lidí má svoje idoly. Má i Vojtěch Dyk nějaký svůj herecký idol?

Asi ne. Je těžké srovnávat herectví. Je velmi sympatické, když dobrý herec je i dobrý člověk. Z těch největšíchhvězd, se kterými jsem mohl pracovat, je to Ivan Trojan a Bolek Polívka.

Díky seriálům jste hodně na očích. Máte nějaký kuriózní zážitek s fanynkou? Bombardují vás esemeskami?

Občas ano. Jednou jsem dokonce zažil takovou oprsklost fanynky, bylo to po koncertě, někde v Teplicích. Přišla holka a říká: Vyfoť se se mnou. Já jsem souhlasil a stoupl jsem si vedle ní. A ona: Tak půjdeš snad trošku blíž, ne? Já jsem řekl promiň a šel jsem blíž a ona: Mě snad obejmeš, ne? A pak jsem se zase omluvil. Takže to bylo všechno naopak. Ona se stávala idolem nebo modlou, kvůli které já tam jsem.

A co pokřiky na ulici, autogramy?

Byl jsem v sekáči, rád tam nakupuji. Přišla za mnou tak jedenáctiletá holčička a její sedmiletý bráška pro podpis. Lidi se podle mě hrozně stydí, obzvlášť Češi. Nejsem zase tak známý ksicht, aby mě lidi oslovovali pravidelně.

U nás se poslední dobou roztrhl pytel s pěveckými soutěžemi. Zviditelnit se v takové soutěži asi není na škodu. Nechtěl jste to zkusit taky?

Nikdy bych do toho nešel. Do první řady SuperStar mě přihlásili lidi z divadla Radar a já jsem tu přihlášku roztrhal a hodil do koše. Někdo mi radil, abych šel i do X Factoru, ale já to nepovažuji za nutné.

Myslíte, že by vás nějaká podobná soutěž někam posunula?

Asi je výhoda, že jsem hrál v seriálu Letiště, docela mi to pomohlo. Za Letištěm jsem si stál, když bych účinkoval v X Factoru, za tím bych si asi nestál.

Takže vám ve vaší herecké kariéře Letiště pomohlo?

Určitě. Byl tam úžasný kolektiv. Všichni, které potkám, na to rádi vzpomínají. To byl nejlepší štáb, tam se sešli neuvěřitelní lidé a skvělí herci. V průběhu natáčení jsme se scházeli každých čtrnáct dní.

Jste herec a zpěvák. Mnoho umělců se ale věnuje moderování. Nepřemýšlel jste i nad moderátorskýmizkušenostmi?

V Praze jsme moderovali premiéru Dětí noci s Jakubem Prachařem a zjistil jsem, že by mě to bavilo. Ale jen s Kubou Prachařem. Moderovali jsme to po svém - herecky a hudebně.

Je popularita pro herce důležitá? Považujete se za populárního a co vám to přináší?

Ta popularita není tak velká, ale jediné, co mi topřináší, je někdy oblečení zadarmo. (smích) Jinak je to běh na dlouhou trať a já jsem na začátku. Může se stát, že se to zlomí a je to najednou pryč.Snažím se proto dělat všechny věci na sto procent...

Ale Vojta Dyk bude vždy jenom jeden!

To jo, dokud si neudělám malého Vojtíška. Okamžitě bych do toho šel. Najdu si ženu pro život a zplodím dítě. Miluji děti, ale fakt hodně. Já se tak těším, až sestra bude mít dítě, že ho budu hlídat a hrát si s ním. Asi ho bude mít dřív než já. Zbožňuji děti. A to je i taková moje filozofie. Být jako dítě, to je nejlepší fáze člověka. Dítě je hrozně čisté a záleží na okolních vlivech - rodiče, škola. Teď je ale doba, že to mají děti v životě těžké.

Takže vám lichotí, když vám někdo řekne, že vypadáte na jevišti jako dítě?

Ano. A platí to i v muzice. S Kubou Prachařem jsem dělal takovou improvizační muziku a říkali nám, že jsme vypadali jako dvě malé děti, které si hrají. To byla pro mě největší pocta.

Jak by měla vypadat životní partnerka Vojtěcha Dyka?

Hrozně trpělivá, já jsem hrozný. Mám takové vlastnosti, že by se mnou asi nikdo nevydržel. Vypadat? Musí se mi líbit a musí s ní být legrace. A mohla by být herečka, s těma si nějak rozumím.

Je vám jen třiadvacet let. Není brzy na vážnou známost?

Život je dost krátký a jestli to přijde teď, ve třiceti, v padesáti, nebo to nikdy nepřijde, člověk se s tím musí smířit.

Není asi jednoduché skloubit práci s odpočinkem. Máte recept, jak a u jaké činnosti vypnout?

Největší relax je pro mě rybaření. Odjet na chalupu a jít na ryby. Nebo ještě sekat trávu a poslouchat při tom muziku.

Ježíšmarja, to ne. V solárku jsem v životě nebyl. Chodil jsem do posilovny se svým kamarádem Petrem Vančurou. Byl jsem tam asi desetkrát, dokonce jsem si koupil permanentku, a potom jsem tam přestal chodit. Až tak mě to nebavilo. Mám rád sportování, ale takové jednoduché posilování ne. Občas si doma vezmu činky a dvacetkrát je zdvihnu, potom jdu dělat samé administrativní věci - musím zařídit samé hovory, jednou za týden obvolám všechny lidi, kterým jsem nenapsal SMS. Raději totiž volám než píšu. V esemesce to nevyzní, jak by člověk chtěl.

Oblékáte se moderně a vkusně. Podléháte módním trendům?

Určitě ano, ale mám rád takovou módu, co si mi zrovna zalíbí. Nejsem člověk, který nosí stále stejné věci, a nemám rád nepohodlné oblečení. Baví mě to, je to způsob relaxace, i když teď už ne, spíš to bylo dřív. To jsem chodil do obchodu a poslouchal tam muziku a koukal na oblečení. Teď už ani ne. Jednou za dva měsíce se stane, že jdu záměrně nakupovat. Nemám na to čas.

Každé dítě touží být něčím neobvyklým. Čím jste chtěl být vy?

Toužil jsem být popelářem, to stupátko na velkém autě je vzrušující pro malé kluky. Stoupnout si na ně a zdvihat popelnice. A pak jsem chtěl být dlouho traktoristou. Není to tak obvyklé, ale pro mě to bylo neuvěřitelné. Mám rád stroje, fascinují mě, i když jim nerozumím.