Hlavní obsah

Veronika Žilková: Tak si je vychovávej sám!

Foto: Mona Martinů

A jak jste na tom s výchovou vy?

Tak co, jaké bylo vysvědčení? To je otázka, kterou budou ještě pár dní naši potomci dostávat nejčastěji. Odpovědi budou různé...

Článek
  • Nic moc, táta řval...
  • Jo, dobrý...
  • Já mám sice trojku, ale zbytek třídy má čtyřku!
  • Nejlepší z holek, co maj taky piercing!
  • V srpnu si dám reparát z máti.
  • Mám samé.
  • Dvojka z chování, ale nespravedlivě!

Moje děti obsazovaly celý žebříček hodnocení, některé byly první a některé úplně poslední. Většinou už vyrosly a o jejich úspěchu v životě už budou rozhodovat zcela jiné věci než vysvědčení ze šesté B. Štěstěna, náhoda, záskok za protekčního spratka či že se náhle uvolní židle oblíbenkyně šéfa, na kterou prasknou techtle mechtle s jiným než vlastním šéfem.

A jak jsme v hodnocení vysvědčení dopadly my matky? Za ta dobrá můžou skvělé geny po tatínkovi a za špatná kdo? No přece my matky a naše měkká výchova. Ostatně její následky se projeví hned na dovolené.

U první společné snídaně všichni s hrůzou zjistíme, že vůbec nevíme, jak se ta naše zlatíčka chovají u stolu. V celoročním shonu zaniknou jejich lokty na stole, mlaskání, olizování nože, padání drobků pod stůl... prostě do školních jídelen pan Špaček se svou etiketou nepronikl. Největší díl viny ale stejně nese opět matka.

„To je nemůžeš naučit slušně jíst???" zavrčí otec. „Co si o nás ostatní rekreanti pomyslí???"

Po snídani jdeme k vodě. Zlatíčka se cestou servou o míč, o lehátko, rozšlápnou drahý opalovací krém, ztratí míček k pálkám, zapomenou kšiltovky a ručník jim spadne do vody, chodí, kam nemají, a nechodí, kam mají...

Otec jen vyčítavě zasyčí... „To jsou následky tvé benevolentní výchovy, tak si je nes sama!" a odchází k nejbližšímu stánku.

Večer za odměnu jdeme půjčit šlapadlo. Dříve než se stačíme pohádat s manželem, jestli se pojede okruh doprava, nebo doleva, zhádají se zlatíčka o místa na sezení. Ten, který chce sedět vepředu, je velký, a už se tam nevejde, a ten malý, který by se tam vešel, chce ale ke šlapkám, a na šlapky nedosáhne.

Otec dětí se už nadechuje, když tu se k nám přitočí jiný rekreant a šeptne: Vydržte! Jak vás chápu! Ten náš jen prudí nebo brečí. Už vás fackujou? Ne? Tak to máte štěstí, ten náš už jo."

A to jeposlední kapka. Otec dětí zařve tak silným hlasem, že se i rekreantovic chlapeček postaví do pozoru.

A DOST!!!!!!!!

Nic víc, jen tahle dvě slova. A všechny začnou poslouchat. Na to, na co my ženy potřebujeme mnoho vět vysvětlování, domlouvání i používání potupné facky, jim stačí silný hlas a vyvolaná představa toho, co by mohlo následovat pak.

Tak fajn, tak si je vychovávej sám!

ynezorPumanzeSaNyknalC