Zaslouží si muži druhou šanci?

Musela jsem se ve 24 letech potupně vrátit k rodičům, kde nebylo místo ani životní prostor. Po pár těžkých týdnech jsem se odstěhovala do pronájmu. Platila jsem tam skoro celou výplatu a dlouhou dobu neměla co jíst.

Ale na druhou stranu jsem si nikdy nestěžovala. Pracovala jsem a studovala VŠ, abych se jednou snad měla líp. Týdny minuly a já jsem prožívala jen krátké známosti a nedokázala zapomenout na bývalého přítele. Když se finanční situace trochu zlepšila, pořídila jsem si internet domů a dala si inzerát. Po pár nevydařených setkáních s muži z internetu jsem tuto cestu k seznámení pomalu vzdávala. Jen jsem se koukala na vzkazy a fotky a pak vše mazala. Až jednou, přišla mi zpráva: ,,Jak se máš?" Byla to zpráva od muže, se kterým jsem prožívala svoji první lásku v 16 letech.

Propsali jsme si celý den a najednou jsem měla zase radost ze života. Po pár dnech a mnoha zprávách jsem šli na kafe a já se cítila zase jako v 16. Přišel párkrát na návštěvu a v den svých 26. narozenin, když ode mě večer odjel, přišla mi esemeska. Vidím ji stále živě: „Promiň, že ještě otravuji, ale chtěl jsem se tě dnes na něco zeptat: Myslíš, že bychom to mohli dát spolu dohromady? Dát tomu ještě druhou šanci?"

V té chvíli jsem začala brečet jako malé dítě. Tak toužebně jsem si to přála, aby mi to řekl, ale vůbec jsem nevěřila, že by se to opravdu mohlo stát. A zrovna mně. Od té doby jako bych se znovu narodila. Jako by ve mně nebyla už žádná bolest z minula. Jen teď a budoucnost... Po roce a čtvrt jsme v zimě trávili dovolenou v Itálii na ledovci. Vyvezl mě do 3000 metrů vysoko a klekl si. Ta slova zněla jako v pohádce a já se cítila jako Popelka, která po dlouhém trápení našla v životě konečně to nejkrásnější: ,,Vezmeš si mě?" Jsem cíťa, takže jsem opět plakala jako malé dítě. Ale musím prásknout, že on taky.

Tak stojí za to dát občas lidem druhou šanci?