Zasloužíme si hodné muže?

Ve svých pětadvaceti letech jsem se seznámila s Petrem, který byl o sedm let starší a žil v Ostravě. Protože jsem ale bydlela v Praze a vztah na dálku ani jednomu z nás nevyhovoval, sbalil si můj drahý brzo své věci a přestěhoval se ke mně. Nájem jsme platili napůl stejně jako většinu dalších výdajů. Ve všem jsme si výborně rozuměli i po dvou letech vztahu. Hlavně já jsem byla na vrcholu blaha. Přítel byl totiž výjimečný v tom, že cokoli jsem si přála, splnil, nebo co jen trošičku vytýkala, okamžitě změnil. „Možná bychom mohli na dovolenou do Řecka. Co ty na to?“ stačilo se zeptat a on nadšeně souhlasil. A když mě napadlo, že si můžeme zpestřit sexuální život návštěvou sex-shopu a koupit si erotické hračky, také souhlasil.

Chtěla jsem, aby domácnosti velel spíš on, protože neměl časově tolik náročné povolání. A co myslíte, že můj drahý udělal? Naučil se vařit, každé víkendové ráno chodil na nákup čerstvých surovin a vařil obědy i večeře. I nádobí umýval. Já skutečně pomáhala jen s tím, co jsem sama chtěla. Ale na oplátku jsem zase více pečovala o úklid společných prostor bytu a domu. A také jsem se starala o našeho psa, štěně jezevčíka. Člověk by řekl, že jsme byli ideální pár. „Chlapa, který ráno vstává o hodinu dříve, aby ti udělal snídani do postele, si drž,“ radily mi kamarádky. A měly pravdu. Petr byl naprosto úžasný a staral se o mě jako nikdy žádný jiný partner.

Chtěla jsem vymalovat, on vymaloval. Chtěla jsem police do zdi, on je udělal. Zrušila jsem dovolenou, kvůli svým ženským záležitostem, a on bez řečí vybral nový termín a ještě mě ujišťoval, že se vůbec nic neděje, že to chápe. Nelíbily se mi nějaké věci v jeho šatníku, tak je prostě vyhodil a na další nákup si mě vzal jako poradkyni. I účes jsem mu vybírala já. A, bohužel, jsem byla stále nespokojená.

Teď si už připadám jako blázen, když se nad tím zamyslím. Dokázala jsem mu udělat hysterickou scénu jen proto, že si mě ve společnosti málo všímá (ačkoli to nebyla pravda), nebo třeba proto, že se ke mně po příchodu z nákupu nepřitulí a nedá mi pusu.

Nedávno jsem začala hodně chodit s kamarádkou do klubů a na koncerty a několikrát se i opila. Petr to vždy bral s nadhledem a říkal, že to se může stát někdy každému. Nebyl hloupý, ale hodný!

Jednou mu ale došla trpělivost a po jedné zbytečné hádce, která se ani ničeho podstatného netýkala, mi řekl, že se rozchází. Nemá jinou, nehledá jinou, ale se mnou už nedokáže být. V ten moment jsem se doslova psychicky zhroutila. Až v tom okamžiku mi došlo, co jsem měla. Brečela jsem jako malá holka a prosila ho o návrat. Marně. Dnes je tomu půl roku. On je sám a já také, ale jsme v kontaktu jako kamarádi a čas od času si zavoláme nebo pošleme zprávu. Lituji spousty věcí, ale jedno poučení mi to do života dalo. Příště si už hodného chlapa utéct nenechám. Pokud tedy ještě takového potkám. Štěstí nechodí dvakrát.

Potkala jste i vy někdy ideálního muže? A jak to dopadlo? Napište nám o tom na info@prozeny.cz.