Hlavní obsah

Veronika Žilková: Moje dítě mě vyměnilo za učitelku!

Foto: Mona Martinů

Lásku dětí mi přebrala učitelka

Když jsem přikrývala spícího čerstvého prvňáčka, zahlédla jsem na dětské ručce propiskou napsaný monogram: L .V. Proboha, co to znamená? Láska veliká? První den školy? Lukáš, co se jí líbí, se jmenuje Lukáš Zima. To by tam měla L.Z. Tak V. jako Vojta ? Ale ten je taky od Z…. Vojta Zoubek. Nevím…

Článek

Jéžišmarjá!!! Lucie Vlčková, její první učitelka! Viděly se dnes poprvé a už má její jméno na ruce. Monogram VŽ si tam nikdy nenapsala.

Nezávidím, jen jsem pochopila, že srdce mé dcery už patří učitelce. Ať se nám to líbí nebo ne, učitelky se stávají v životě dětí našimi nástupci. My matky jsme je vypiplaly od peřinek přes nočník až k jezení příborem, a teď přicházejí ty, které je zasvětí do tajemství písma a číslic. Od nich se dozví, kudy teče která řeka, kde je bod varu vody a že česká země byla kdysi království.

Nám zůstane praní ponožek, zábava o víkendech a foukání bolístek.

Když jsem svoji nejmenší dceru dneska viděla, jak poprvé sedí v lavici, jak se poprvé hlásí a je smutná, když není vyvolaná, bylo mi do breku. Jsem zkušená a životem otřískaná matka, ale koukat se, jak se to vaše „kosátko“ pokouší létat, je dojemné. Oč na tom byli lépe Indiáni se svojí „školou života“, při které měli svoje děti vedle sebe až do dospělosti.

Malí kluci místo školy chodili s tátou na lov a lovili zvíře příslušné jejich věku. Táta bizona a malý školáček králíka.

A u holek to bylo obdobně. Malá mlela mouku, větší už pekla placky.

Ale co my civilizovaní? Zkuste vzít své dítě místo do školy do práce a posaďte je vedle sebe. Řidič tramvaje by nechal šestiletého kluka jen zavírat a otvírat dveře, v osmi by už řídil noční tramvaj – opilci dost vydrží – a v patnácti by tátu poslal domu a řídil sám.

Matka lékařka by mohla vzít dcerky do práce taky. Šestiletá by pacientům mohla odbírat krev a ta větší třeba už nosní mandle.

Ano, je to žert i nadsázka, ale není i vám trochu líto, že se ty vaše děti za čas stanou dospělými a vy při jejich objevování světa jste přece jen málo?

Když se mi narodilo první dítě, těšila jsem se až mu bude jeden měsíc, pak půl roku, pak rok, pak až půjde do školky a pak a pak a pak….No, a „pak“ to přišlo a mně je smutno.

Děti vylítnou z hnízda, pověsí si na zdi své idoly a domu chodí jen nabrat síly.

Milé matky, které to cítíte obdobně, hlavu vzhůru. Tohle je typická nostalgie prvních zářijových dnů. V říjnu už na ta „děťátka robátka“ budeme zase nadávat a děkovat učitelkám, že je aspoň na část dne zabaví.

Tak příště už napíšu veseleji, slibuju.

ynezorPumanzeSaNyknalC