Hlavní obsah

Příběhy maminek: Můj porod s dulou

Foto: archiv autorky

Pomoc duly si Zuzka pochvaluje

„Již při prvním setkání u mne doma jsem věděla, že se před ní můžu otevřít, říct jí, co cítím, čeho se bojím a vyplakat se jí na rameni. Od té doby, co jsem věděla, že moje dula tam bude se mnou, jsem byla klidná a porodu jsem se nebála." Taková je zkušenost jedné z maminek, které rodily s dulou. O svých pocitech a porodech s dulou vypráví i další tři ženy.

Článek

Ivana: Když mi nesloužily nohy, krmila mě cukrem

„To, že budu rodit s dulou, mi bylo jasné už dlouho před porodem. Po prvním setkání s ní mi zaplesalo srdce, protože jsme si hned padly do oka. Od té chvíle jsem neměla z porodu a z lidí v nemocnici strach. Díky mé dule Janině jsem byla klidnější. Jana mi pomáhala i cestou do porodnice v Kadani, kde jsem rodila. Masírovala mi v autě záda, protože jsem měla hned od začátku křížové bolesti. V průběhu porodu byla Jana u mě, nemyslím jen tělem, ale i duší, a i když jsem si myslela, že už ,to' nezvládnu a nenáviděla jsem celý svět kolem, byla při mně a podporovala mě. Když mi nesloužily nohy, krmila mě hroznovým cukrem.

Nedovedu si bez ní porod představit. Ba ne, dovedu, musela bych to stejně zvládnout, ale jsem šťastná, že jsem nemusela. Porodem ale Janina podpora nekončila. Z porodnice jsem jí volala, jednou dokonce někdy ve tři ráno, protože mi zatvrdla prsa. Po návratu domů jsem Janě volala téměř denně. Nikoho jiného jsem se nemohla zeptat na tolik nových věcí, které mne čekaly. Jeden příklad za všechny. Dva dny po návratu z porodnice domů jsme byly s malou u jedné dětské lékařky na kontrole, a ta mi okamžitě doporučila umělou stravu, protože malá nepřibrala na váze. Navíc prý je žlutá, protože je unavená. Já údajně nemám mléko a ona se dost unaví sáním. Když jsem od lékařky odcházela, měla jsem slzy na krajíčku. Naštěstí, Jana mě podporovala v předsevzetí kojit, kojit a kojit. Umělou výživu nikoliv! A povedlo se. Malá začala hned přibírat,“ vypráví Ivana Kantnerová z Chebu a dodává, že kdyby prý náhodou měla rodit podruhé, tak jedině s dulou Janou Hoňkovou.

Foto: archiv autorky

Ivana si porod bez duly nedokáže představit

Drahomíra: Dokázala přečíst mé pocity dřív než já

„Své první těhotenství jsem vůbec neplánovala. Protože jsem se do té doby nezajímala o cokoliv, co s mateřstvím souvisí, honem jsem vzpomínala na řadu svých kamarádek, které už děti měly. Čím víc jsem ale slyšela příběhů, tím víc ve mně rostla panika a strach z vlastního porodu. Chodila jsem k doktorce, která na mě měla vždy půl hodinu času, nicméně ani to nepřinášelo klid. Až jsem se vydala na setkání s jednou svou zkušenou kamarádkou a od té chvíle i mou dulou. Setkání s ní bylo, jako by mě v mé úměrně s bříškem rostoucí panice a strachu někdo vzal pevně a láskyplně za ruku. Takže bylo naprosto jasné, že tato žena bude ,u toho'. Výborné také bylo, protože jsme chtěli být u porodu oba, já i můj partner, dnes manžel, že dula velmi dobře pracovala i s ním. Na svůj první porod, který jsem nakonec vnímala pozitivně a radostně, vzpomínám velmi ráda. Život šel dál, a když jsem po čase zjistila, že jsem znovu těhotná, nebylo pochyb o tom, že dulu pozveme i na podruhé,“ uzavírá svůj příběh Drahomíra Tvrdíková, kterou její dula ovlivnila natolik, že se jí poté stala taky.

Foto: archiv autorky

Vendula s dulou

Vendula: Měla jsem pocit, že mám dalšího spojence

„Moje těhotenství probíhalo bez komplikací a já se pomalu začala připravovat na porod. Sehnala jsem si literaturu o porodech a také jsem navštívila předporodní kurz v Čáslavi. Bohužel jen jednou, protože názory na porod vrchní sestry porodnice se velice lišily od mých. Přes internet jsem se dozvěděla o možnosti doprovodu duly k porodu. Před porodem jsme se sešly celkem třikrát, z toho jednou i s mým manželem. Nastal den D a v ranních hodinách jsem zjistila, že mi po nohou odtéká voda. Okamžitě jsem volala dule a situaci s ní konzultovala. Pro svůj porod jsem si vybrala porodnici v Havlíčkově Brodě. Po příjezdu do porodnice mě vyšetřili, ale poslali zpět domů s tím, že jde jen o poslíčky, ať si dám sprchu. S dulou jsme se dohodly, že budeme stále v kontaktu a budu ji informovat, co se děje. Ona totiž byla podle mého popisu situace přesvědčená, že porod již začal. Doma jsem si opravdu dala sprchu, ale kontrakce stále pokračovaly. Asi v půl čtvrté ráno byly kontrakce po 3 minutách, a tak jsme po dohodě s dulou vyrazili opět do porodnice. Tam mě napojili na monitor a já čekala, až dorazí moje dula. Čekání mi přišlo jako celá věčnost. Když pak ale dorazila, měla jsem pocit, že už na to s manželem nejsme sami, a že mám dalšího ,spojence'. Nakonec jsem porodila na posteli, vkleče, opřená o míč. Z jedné strany dula, z druhé manžel. Dula mi během druhé fáze porodní vysvětlovala, co se děje, a neustále mě povzbuzovala. Přenášela na mě svůj klid,“ vzpomíná Vendula.

Foto: archiv autorky

Zuzčina dula Olga

Zuzka: Už při prvním setkání jsem věděla, že je to ona

„Jako osamělá budoucí matka jsem každý den přemýšlela, koho si vezmu k porodu. Vybírala jsem mezi mamkou a přáteli, ale nakonec jsem zjistila, že mi nikdo neslíbí, že bude mít v daný čas volno. Napadla mě dula. Věděla jsem, že o porodu bude vědět všechno a bude mi nápomocná. Už stačilo jen najít tu, která bude mému srdci blízká. A takovou osobu jsem našla. Už při prvním setkání jsem věděla, že ona je ta pravá. Vše probíhalo podle mých představ, na porodním sále jsem se díky ní cítila bezpečně. Bezprostředně po porodu mi přiložila mého chlapečka k prsu, aby sál, neboť jsem neměla žádné zkušenosti s kojením. Bohužel, porodnice nám neumožnila, aby se mnou strávila ještě nějaký čas na oddělení šestinedělí. Přesto jsem její služby využila i po návratu domů. Pomohla mi s péčí o miminko, upravila mi techniku kojení, které jsem se v porodnici nenaučila, a pečovala o mě při zánětu prsa. Teď vím, že až budu příště čekat miminko, že si budu přát, aby mne opět doprovázela," říká spokojená maminka Zuzka z Prahy, která rodila v Podolí.

ynezorPumanzeSaNyknalC