Článek
Puberta je pěkně zákeřná. Objeví se bez varování a najednou se usídlí v mozku nevinného dítěte. A začnou se dít panečku věci. Holčička, která se mohla rozplynout blahem, když vás uviděla, pak sotva odpoví na pozdrav a pořád kroutí zmalovanýma očima. Synáček, kterého jste piplala a foukala mu bebíčka, se na vás najednou tváří jako na nepřítele číslo jedna. Zničehonic pro ně už nejste bohyně, ale trapná matka, které se pořád něco nelíbí a jenom prudí.
U nás se před lety zabydlela puberta téměř ze dne na den. Tenkrát bylo dceři dvanáct. Bylo to jako by přes ni někdo hodil v noci deku a ráno se probudil úplně jiný člověk. Náhle proti mně stála drzá puberťačka, která ohrnovala nos nad vším, co se jí do té doby líbilo. Brečela a vztekala se u věcí, o kterých by mě nikdy nenapadlo, že můžou vůbec někoho znepokojit. A moje pokusy ji rozesmát se setkaly akorát tak s opovržlivým pohledem.
A to jsem ještě nic nenapsala o jejím pokoji. Vlastně o něm ani nic napsat nemůžu, protože jsem setam bála vkročit. Jsem si jistá, že by na mě stoprocentně zaútočili paraziti, kteří si tam spokojeně hoví v těch nejlepších podmínkách.
I když dcera nebrala drogy, neopíjela se, nechodila po barech a nestřídala kluky jako ponožky, stejně byla nesnesitelná. A já si kdysi malovala budoucnost v těch nejrůžovějších barvách. Se svojí holčičkou jsem se viděla jako věčné kamarádky, které spolu chodí do kina, na nákupy a jezdí na výlety. A místo toho mi moje „nejka“ dala kopačky. Nicméně i teď, když jí je šestnáct a začíná pozvolna nabírat dospělý dech a s pubertou se loučit, stejně to s ní pořád ještě občas pěkně mává a nad jejími citovými výlevy nestačím kolikrát ani žasnout.
Pak jsem si vzpomněla na svoji pubertu a v duchu jsem gratulovala mámě, že to všechno vůbec přežila. Kam se hrabe má dcera na moje depešácká léta, kdy jsem považovala za vrchol umění posprejovat si zeď v pokoji, který maminka pořád nazývala dětský pokojíček. Uff, ta musela mít svatozář.
S dospíváním se to má holt tak, že člověk musí najít sám sebe. A u někoho tohle hledání může být opravdu pěkně zdlouhavý proces plný šílených eskapád. A představte si, když dítě zjistí, že maminka je jen člověk s hromadou chyb a rozdílnými názory. To ho musí bolet možná ještě víc než matku jeho příšerné chování.
Často myslím na to, jaká to bývala sladká holčička, a občas si pobrečím nad fotoalby z jejího dětství. Ale jsou okamžiky, kdy i přesto dokáže být pořád tak milá ještě dnes. Asi tak pět minut večer, když chci jít spát a jsem totálně vyřízená. To mě dokonce obejme a škemrá, ať s ní ještě chvíli zůstanu a dívám se s ní na film. Jsou to chvíle, o kterých vím, že jich bude míň a míň. Že místo mne bude jednou objímat nějakého kluka, který bude třeba naprosto příšerný. Který jí třeba zlomí srdce…
Být mámou je asi ten nejtěžší úkol v životě. A neskončí nikdy. Moje máma má taky kolikrát ještě plnou hlavu mých problémů a snaží se mi pomoct. Být mámou je přes to všechno i ten nejhezčí úkol v životě. A myslím, že vám ani nemusím vysvětlovat proč. Ví to každá máma. Hlavní roli v tom hraje samozřejmě láska. A ta není nikdy jednoduchá.
Nesnesitelné chování puberťáků prý zařídila Matka příroda kvůli tomu, aby jejich vylétnutí z hnízda nebylo pro rodiče tak těžké, ale naopak si trochu oddechli… Anebo mu nezařizovali mamahotel, a pěkně ho vykopli do světa. A to dává smysl, ne?
Prostě stačí jediné – udržet nervy pěkně v klídku, i když, co si budeme povídat, někdy to je nadlidský výkon…
