Hlavní obsah

14 tisíc dnů do smrti: I mámy mají své sny!

Foto: Jakub Jurdič

Porodem život nekončí. Nebo...?

10. 9. 2014

Obrázek naší mámy ve čtyřiceti vypadal asi takhle: Věčně ve vytahaném tričku. Nikdy se nezastavila. Vrtala police, tapetovala, malovala byt, venčila psa, chodila na třídní schůzky a do dvou prací...

Článek

Mně i bráchovi bylo kolem dvacítky a mysleli jsme si, že se celý vesmír musí točit kolem nás. Nebo aspoň ona. Což taky dělala. A že by měla svoje sny? Tak to jsme nějak nečekali.

Ale měla je, a najednou se je rozhodla realizovat. Představila nám svého nového přítele, kterému jsme nemuseli říkat taťko, a začali spolu nejen žít, ale i podnikat. Psali si zamilovaná psaníčka a chodili tancovat. Nestačila jsem zírat. Máma se najednou změnila na ředitelku firmy, nosila podpatky a přihlouple se hihňala. Udělala si řidičák a učila se holandsky. Tehdy jsem pochopila, že máma je taky člověk. A že i mámy mají svoje sny, a jestli jim je třicet, čtyřicet nebo padesát, je úplně jedno.

Najednou přijde nějaký impuls a jedete jiným směrem. Děti odrostou, potkáte lásku, rozvedete se, prostě vybočíte ze zaběhnutých pořádků, a kolikrát ani nevíte, jak se to vůbec stalo a proč. Ten nahoře se totiž rád baví.. Ale na to už jste museli přijít.

Třeba takovou spisovatelku Irenu Obermannovou na vlastní nohy postavila až milenka jejího muže. Z životní fáze, která vypadala na provaz nebo aspoň na každodenní kocovinu, se radši vypsala a její román šel pak na dračku v několika zemích světa. A to jí táhlo na čtyřicítku. To herec Louis de Funès, kterého známe snad všichni jako četníka ze Saint Tropéz, otálel ještě déle a slávy se dočkal až na prahu padesátky.

Dojemný příběh zpěvačky Susan Boyle, která ve 48 letech předvedla poprvé svůj pěvecký talent veřejnosti, zná také téměř každý. Ale ani modelky nemusejí naříkat, že jsou příliš staré, poněvadž třeba kráska Isabella Rosellini uchvátila fotografy až po třicítce. Prostě začít není nikdy pozdě. A je jedno, jestli jste máma, táta, babička, workoholik, alkoholik nebo budižkničemu.

Člověk nemusí být samozřejmě hned slavný, ale může se naučit něco nového, překonat se, překvapit nejen okolí, ale i sebe. Naučit se na kytaru, napsat básničku pro své děti, přestat kouřit, jít za psychologem, odpíchnout se, nebát se a letět. A hlavně se nehroutit, když přistane rovnou na zemi a nabije si nos. Tak to prostě a bohužel v životě chodí. A mají to tak skoro všichni. Někdo si natluče míň a jiný se zaryje až pod zem, ale vždycky je pro co žít. Pro své děti, rodiče, kamarády, psa nebo i černouška v Africe, kterému můžete posílat nějaký ten peníz odměnou za dobrý pocit.

Po několika letech dalo štěstí, láska, zdraví i manžel mojí mámě sbohem. Myslela jsem, jak bude plakat a nadávat. A taky plakala a nadávala. Čekala jsem, jak bude sledovat nekonečné seriály a možná se naučí i háčkovat. Jak natáhne zase vytahané triko a bude pomalu a nešťastně tloustnout. Co by asi taková dvakrát rozvedená padesátnice měla dělat jiného? Odpověď je jednoduchá – žít, dokud žije.

Teď jako šedesátnice prožívá další lásku. Se svým milým mužem se drží za ruce, chodí na koncerty a taky na houby. Otevřela si menší penzion, vaří tam, obsluhuje i uklízí a rozhodně nemá čas přemýšlet nad tím, jestli se hodí, když si ve svém věku vezme kalhoty s tygrovaným vzorem a nebo se půjde podívat na koncert Tomáše Kluse, i když by mohla být jeho babička.

Život letí totiž hrozně rychle a pohlížet na to, co by řekli lidi nebo co by se stalo, kdyby a další kdyby, nemá vůbec smysl.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama