Hlavní obsah

14 tisíc dnů do smrti: Ideální den Dé vs. ten reálný? Rozdíl je šokující!

Foto: Jakub Jurdič

Udělat si den snů... Komu by se to nelíbilo? Ale víte, jak to chodí

Žij každý den, jako by byl tvůj poslední, říká se. No chtěla bych vidět ty, kteří den před svou smrtí dobrovolně zamáčknou v šest ráno budík, vstanou a jdou do práce nebo si ho užijí domácími pracemi...

Článek

Pokud bychom měli žít podle tohoto motta opravdu všichni, nejspíš bychom si neměli ani kde koupit rohlík a dost možná bychom shnili ve špíně. Nicméně je tu jedna rada. Udělejte si tento svůj den Dé aspoň jednou měsíčně.

Den podle mého gusta vypadal takhle: ráno jsem ležela do devíti, a jen co jsem otevřela oči, dostala jsem pod nos snídani na podnosu, a to dokonce i s kytkou. Můj muž ví, že miluju míchaná vajíčka, tak mi je s úsměvem naservíroval a dcera mi udělala kafe přesně tak, jak ho mám ráda.

Po dobré snídani jsem ještě zůstala v posteli a v klidu si přečetla několik kapitol své oblíbené knížky. Muž šel zatím se synem na procházku a dcera uklidila celý byt.

Když jsem se konečně vyhrabala z postele a podívala jsem se do zrcadla, zjistila jsem, že mi díky pořádnému vyspání zmizely kruhy pod očima, které si musím jinak patlat tunou make-upu. Radost mi ještě udělala moje kamarádka, která mi volala horkou novinku, že našla perfektní neinvazivní metodu, díky které opravdu vypadáte o deset let mladší, a efekt je okamžitě viditelný. Měla jsem velké štěstí, protože zrovna ten den nabízeli převratnou metodu pro novinářky zdarma. Když holt pořádně vysíláte do vesmíru svá přání, tak se plní!

Vyrazila jsem tedy do kosmetického salonu. Uvítala mě doktorka, která vypadala jako Pamela Anderson zamlada a přiznala se, že brzy oslaví 50. narozeniny. Opravdu byste jí hádali maximálně tak třicet, a to prý díky oné metodě, kterou jsem záhy vyzkoušela. Škoda, že vám to nemůžu ukázat, protože fotky k článkům, co píši, jsou foceny ještě předtím, než jsem omládla. Efekt je opravdu neuvěřitelný. Botoxu už dávno odzvonilo!

Aby byl den ještě vydařenější, koupila jsem si parádní boty a jela domů za svojí rodinou. Společně jsme pak vyrazili do wellness. Děti se vydováděly v bazénu a my s mužem si zarelaxovali ve vířivce, kde jsme lehce popíjeli šampaňské a pak jsme si došli na večeři. Můj jindy divoký syn, který ani minutu neposedí, byl jako vyměněný. Asi tušil, že máma má svůj den, a tak hezky způsobně seděl a papal. Prostě paráda.

Večer jsme se s mužem dívali na Sex ve městě a poté jsme spolu hupli do peřin! Vážně dokonalý den!

Závidíte?

Nemusíte!

Všechno se stalo 1. dubna, a jestli chcete vědět, jak to bylo doopravdy, tak to mohu shrnout asi takhle:

V šest ráno nám skočil syn do postele a zařval, že chce šťávu. Muž se otočil na druhý bok a přikryl si hlavu peřinou. Mně to neprošlo. Se zalepenýma očima jsem udělala malému uzurpátorovi pití a pak šla povinně sledovat Mickeyho klubík. Nevím, jestli byl horší Mickeyho hlásek a nebo dceřin jekot, když fňukala, že nemůže najít tričko, které zrovna dneska musí mít, a jestli bych jí udělala svačinu, protože to rozhodně nestíhá.

Když jsem se zahlédla v zrcadle, chtělo se mi brečet, ale radši jsem jen politovala tu divnou ženskou, která na mě nevěřícně ze zrcadla zírala. Víc jsem o tom nestačila přemýšlet, protože mě vystrnadil z koupelny muž a houknul na mě, jestli bych mu udělala kafe, protože nestíhá.

Odvedla jsem syna do školky a jela do práce. Místo reportáže z kosmetického salonu s titulkem Navěky krásná jsem psala článek o rakovině tlustého střeva, která prý hrozí ženám kolem čtyřicítky.

Rozhodla jsem se tedy nakoupit zdravé potraviny a vlekla se domů s igelitkami nabitými zeleninou. V metru se nedalo sednout ani dýchat, tašky se mi zarývaly do prstů a nakonec jedna praskla. Honila jsem po vagonu rozkutálená rajčata a těšila se konečně domů.

Doma na mě čekal kýbl s hadrem a sporák, složenka a ucpaný odpad.

Večer jsem padla mrtvá do peřin. Možná to je opravdu můj poslední den, říkala jsem si. Ale nebyl...

A to je dobře, protože každý den je důležitý. A opravdu i ten totálně nejobyčejnější. Nebo totálně únavný. Dokonce i den propadák. Protože takový je prostě život. A jak říkaly naše babičky – každý den není posvícení.

Ale přece jen – nestálo by za to udělat si aspoň někdy den à la ten poslední?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama