Nejhorší postelové hříchy 2

Odpovídá smilstvu. Přehnaná touha po sexuálním uspokojení. Jeho moc je uhnízděna v myšlenkách, slovech a nakonec i v konání. Sám o sobě není tak špatnou emocí, pokud si ho nenecháme přerůst přes hlavu čili netoužíme-li po někom nebo něčem tak strašně, až nás to zmáhá a užírá. Takový ten normální chtíč, touhu, máme ale všichni. Jen si vzpomeňme na pocit, když my ženy procházíme kolem obchodu s výprodejem, nebo potkáme svého bývalého, který to s námi v posteli uměl neskutečně skoulet a vynikal orálním uměním, až se tajil dech... Předvedeno do praxe: Dan, Martin i Honza se na chtíč rádi vymlouvají. Prý nejde usměrňovat, protože muži jsou naprogramovaní k lovu. Že bychom se všechny taky takhle „nastavily", milé dámy? Bylo by na světě veselo, neboť kdy jste naposledy slyšeli ženu, která by pronesla: „Nemohla jsem si prostě pomoct, drahý?" Ano, Petra odnaproti sice zahýbá manželovi, ale to je světlá výjimka (asi konečně pochopila, že když může mít poměr její muž, tak proč by ona měla sedět doma u televize).

Dala by se popsat jako vyhýbání se činnostem. Je třeba říct, že je občas potřebná a užitečná. Zastavíme se, uvolníme, srovnáme myšlenky. Ovšem dokáže být i škodlivá. To když sexuální partner soustavně bere víc než sám dává, nedokáže si svoji laxnost uvědomit a tudíž bojkotuje fakt, že on je tím, kdo může a potažmo musí pro vztah něco udělat. Tajemství je přitom v rozhodnutí - chtění to změnit. Převedeno do praxe: Pepa si myslí, že správný vztah vypadá tak, že si k němu jeho polovička každý večer klekne a provede mu orální sex. Pokud si žena penis nepostaví, nezaslouží si ho, jak se s oblibou mnoho mužů nechává slyšet. Kde je něco za něco? Investice do vztahu? Asi ulétla oknem. Kéž by za ní letěl i Pepa.

Přiživený nějakým komplexem, žárlivostí, frustrací a arogancí se může podobat časované bombě. Dobře, střídmý vztek dokáže být ventilací a například zanadáváním si se nám může ulevit, ale hněv má vždy moc narušit mezilidské vztahy. To vede k narušení důvěry, vysvětlování, že jak to bylo řečeno před chvílí, se to nemyslelo. Prostě trable. Vzteklý milenec afektovaně svaluje vinu na druhého, neboť se sám cítí nejistý. A čím více se rozčiluje, tím je naštvanější. Převedeno do praxe: Žárlivost, pýcha a frustrace čapnou Mirka nejen za šourek a cloumají s ním a cloumají, až z něho málem vykřešou duši. Ten je vzteklý, protože své emoce neovládá, a kope kolem sebe. Přitom to přenese i na partnerku, neb jí při každé takové příležitosti nezapomene připomenout, že je k ničemu.

Jakožto vlastnost, jejíž filozofií je mít více, než je nezbytně nutné a potřebné, se nejeví zase až tak špatně. Touha mít a dokázat je přece v naší společnosti běžnou záležitostí. Ovšem není-li spojována se lhostejností a bezohledností. Prostě ať si každý dělá, co chce, ale ať tím nepřehlíží ostatní a taky jim neubližuje - pak je vše o.k. Převedeno do praxe: To si takhle někdo usmyslí, že bude budovat, hromadit a dychtit. Když se ale o svého partnera náležitě stará a začleňuje ho do svých plánů, tak proč ne. Horší je, když tím začne ubližovat jak sobě, tak i okolí. A nabere si víc, než dokáže zvládnout - milenecké vztahy a pofidérní známosti (však ony ho zničí samy).

Co zjistíme, když se podíváme na všech 7 hříchů? Že vždycky máme na výběr, zda se vydáme jejich cestou, neb i když jsou hříchy spojovány s něčím nekalým, předurčují možnost rozhodnutí se. A jelikož má každé počínání a volba své následky, odpovědnost tak jako tak padne na naši hlavu.

A jaké hříchy máte vy, nebo váš partner?