Hlavní obsah

Bojím se, že budu špatná matka! Jako ta moje!

Foto: shutterstock.com

Nechci být chladná jako moje matka

Čtenářka a deníčkářka Zuzana si přečetla článek naší redaktorky Ivanny Benešové Dokáže týraná žena vychovat dítě a rozhodla se, že se nám svěří se svými vzpomínkami na kruté dětství. Bude stejně špatná, jako byla její matka?

Článek

Patřím k těm, kteří si týráním v dětství prošli. Ze strany otce jako oběť a zároveň jako přihlížející při ubližování mojí mámě. Nebylo to moc veselé, když děti po víkendu vyprávěly, co všechno dělaly, a já řekla jen: Tatínek vyrazil mamince zub a teklo jí moc krve. Nicméně i tohle období pominulo. Byla jsem chytrá a hodná cácorka, ale že je něco jinak, než má být, mě nenapadlo.

Nevím, jestli byla máma v dětství týraná, vlastně o ní nevím nic. Nikdy si se mnou nepovídala, nikdy si se mnou nehrála, nedělala úkoly, neříkala, co je správné a špatné nebo kdy se mám vrátit domů. Nikdy mi neřekla: Tohle si neber, tohle nedělej, udělej tohle, kde jsi byla? Na svoje morální hodnoty a všechno ostatní, co je pro život důležité, jsem si musela přijít sama.

A přes veškerou snahu jsme k sobě nikdy nenašly cestu. Brzy jsem se odstěhovala a začala žít sama za sebe. Snažila jsem se jí alespoň jednou za čas volat, ale bylo to dost zbytečné, hovor nikdy nebyl delší než dvě minuty. A to minimálně minuta z toho bylo ticho. Na narozeniny mi od ní nikdy nepřišla ani zpráva, a když jsem jí poslala zprávu k narozeninám nebo svátku já, ani neodpověděla. Nikdy mi neřekla, že mě má ráda.

Foto: shutterstock.com

Moje děti mi snad budou důvěřovat

Máma mě nevychovala. Na druhou stranu, nemůžu to brát tragicky. Nevím, co za tím je, a nemohu ji odsuzovat. Prošla si peklem a asi je to pro ni stále bolestivé natolik, že se mi nemůže podívat do očí. Mě to moc mrzí a ztrácím chuť vymýšlet nové podněty, které by vedly k našemu přiblížení.

Ačkoli pochybuji o výchově, která byla uplatňována na mně, nemyslím si, že bych ji byla schopná aplikovat na svých vlastních dětech, které sice ještě nemám, ale jednou třeba mít budu, tudíž se musím zabývat i otázkou Co když budu jako moje matka?

Nechci být chladná, nechci, aby se za mnou bály s něčím přijít. Nechci, aby mi bylo jedno, když na tři dny zmizí, a nechci, aby ze mě byly nervózní. Ale mám strach z toho, že to mám v sobě. Bojím se, ačkoli vím přesně, jaká chci být a jaká ne, že je to ve mně zakódované a já nebudu schopna se svými dětmi mluvit a ony budou vyrůstat ve stejném tichu jako já. Tyto chmurné představy se ale vždy snažím zaplašit. Za ty dva roky bez mámy jsem ušla dlouhou cestu sama v sobě a k jiným lidem.

Každý, kdo si tím prošel, by mě vstát se vztyčenou hlavou, uvědomit si, že nic z toho není jeho chyba, že to, co se mu stalo, není normální, ale že ho v životě čekají ještě ty příjemné věci, o které přece nechce přijít kvůli tomu, že se bude nimrat v minulosti. Je dobré mít ji na paměti a brát ji spíše jako výhodu. Bylo to zlé, ale je to pryč, a navíc s cenným ponaučením, že takto to nemá být, protože si to žádné dítě nezaslouží. Buďme silné a bojujme za hezčí dětství pro naše potomky a tím si vynahradit i to svoje.

Přečtěte si také článek Ivanny Benešové Dokáže týraná žena vychovat dítě? Anebo se začtěte do Zuzčina deníčku Moje království!

ynezorPumanzeSaNyknalC