Článek
Paní Jitka se ve svých 52 letech rozhodla udělat krok, který pro ni byl odvážný a zároveň bolestně krásný. Opustila rodinný dům, kde s láskou vychovala své děti, a šla za hlasem svého srdce, které jí napovědělo, že přišel čas na novou kapitolu a na vytvoření domova, který bude patřit jen jí a jejímu partnerovi.
Poprvé v paneláku
„Nikdy dřív jsem nežila v paneláku, ale pokud jsem si tuto možnost někdy představovala, věděla jsem, že by to bylo v jedné konkrétní ulici ve Stříbře. A právě tam se objevil starší 75metrový byt 3+1, s lodžií a sklepem, ve druhém nadzemním podlaží, takže ideální poloha. Když se odstěhovali nájemníci, ukázala se ovšem krutá realita. Pach cigaretového kouře, podlaha skrytá pod starými prohnilými koberci, okna, která snad nikdy nepoznala hadr s jarovou vodou. Ale já jsem ten byt viděla jinýma očima. Jako prázdné plátno, které čeká na nový příběh,“ popisuje Jitka.
Zoufalý návrh
S partnerem byt kompletně vyklidili a oslovili firmu, která zpracovala návrh rekonstrukce. Spousta věcí v něm ale Jitce nedávala smysl, proto požádala o radu kamarádku Jiřinu Tůmovou a jejího muže Karla. „Karel je truhlář, ale hlavně muž, který rozumí snad všemu, co se týká rekonstrukcí a řemesel. Prohlédl si návrhy a jen kroutil hlavou. A já byla čím dál zoufalejší,“ vypráví Jitka.
V té chvíli přišla od Jiřiny památná věta: „Zlato, my se ti o všechno postaráme, všechno zařídíme. I nábytek. Co půjde, to Kája vyrobí.“ A Jitka kamarádce předala klíče a stoprocentní důvěru. Nevěděla, jakou barvu bude mít kuchyně, jak bude vypadat koupelna ani jaký nábytek do bytu přijde, ale byla si jistá, že vše bude dělané s láskou.
Inspirace vlastním domovem
Jiřina přitom není profesionální designérka, jen se tak trochu stala pravou rukou svého partnera-truhláře a hlavně ji móda a design vždy bavily. „Jitčin domov jsme tvořili hodně podobně jako náš vlastní, protože jsme věděli, že se jí u nás líbí. Při každém rozhodnutí jsem si ale připomínala, že tohle je její byt – ne můj,“ vzpomíná Jiřina.
Krásné, ale praktické
Dámy jsou dlouholeté kamarádky, Jiřina zná Jitčin životní styl a ví, co má ráda. „A taky vím, že v našem ‚mladém‘ věku už si chceme život spíš zjednodušit než si ho komplikovat utíráním prachu z různých nesmyslů. Proto jsem volila materiály a barvy, které jsou příjemné a nadčasové, ale hlavně kvalitní a praktické. Využili jsme přírodní tóny, dřevo v odstínu dub lancelot a jemnou kombinaci kašmírových barev,“ vysvětluje autorka interiéru.
Jednou z výrazných předností této rekonstrukce je právě propojení estetiky s praktičností. Díky chytré volbě materiálů, tlumené barevné paletě a jednoduchým liniím vznikl prostor, který nejen dobře vypadá, ale také se v něm snadno žije a udržuje pořádek.
Raději svépomocí
Zádrhel přišel u stavební firmy, která od začátku ujišťovala, že má vše pod kontrolou a rekonstrukce půjde hladce. Jenže realita byla jiná. Přišel chaos, zmatky, nedodělky a improvizace. „Nakonec jsme spolupráci s nimi ukončili a ani jsme nehledali novou firmu. S velkou dávkou trpělivosti jsme vše kromě výmalby zvládli sami. Zapojily se i moje děti a snacha, kterým patří obrovský dík,“ dodává Jiřina.
Kompromisy v tomto případě nepřicházely v úvahu. Jiřina měla jasnou představu, jak má byt vypadat, a neustoupila, ani když jí většina firem tvrdila, že do sprchového koutu musí přijít vanička, nebo když na českém trhu nenašla ideální světlo do kuchyně – prostě pro něj zajela do Německa.
Nečekaná radost
Oproti původnímu plánu paní Jitce připravili ještě jedno překvapení – úpravu balkonu, kterou vůbec nečekala. Vyrovnali podlahu, zateplili ji, a dokonce zvětšili vstupní dveře, tak aby se na něj dostal i člověk na invalidním vozíku. I na tuto variantu mysleli.
„Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě neprovázely pochybnosti, jestli jsme se opravdu trefili. Ale Jituščina reakce při předání bytu, její upřímné dojetí a slzy v očích, řekly vše. V tu chvíli jsem věděla, že to celé stálo za to.“
