Byla jsem dvakrát znásilněna!

Je mi teprve třiadvacet let, žiji v Praze a za svůj život jsem byla dvakrát znásilněna. Když se někomu takto stručně představím, je mi samotné trochu trapně. Sama ani nemohu uvěřit, že někdo může mít v životě takovou smůlu. Nechci, aby mě nikdo litoval. Za mnohé své problémy si mohu i sama. V osmnácti letech jsem odešla od rodičů. Odstěhovala jsem se k Petrovi, což byl můj tehdejší přítel. Staral se o mě, platil mi všechno, co jsem si vymyslela. Bral mě na různé večírky, kde jsme se bláznivě opíjeli. Jenže já později zjistila, že nejde už jen o alkohol, ale také o drogy. Toho jsem se bála.

Petr nebyl žádný dealer, pracoval jako podnikatel. Ale rád se bavil.  Stále častěji jsme se hádali, zejména právě kvůli jeho nelegální zábavě. Rozešli jsme se tedy a já se odstěhovala ke kamarádovi. Když jsem si ale šla pro zbytek věcí, byl zřejmě opět posilněn drogami. A v ten moment mě napadl a znásilnil. Strašně mi byl v ten moment odporný. Zoufale jsem křičela o pomoc, bojovala jsem, ale marně. Když celá nešťastná událost skončila, řekl jen „promiň". Nabídl mi odvoz domů. Já ale chtěla jít sama a pěšky. Pak jsem to obrečela.

Dva dny nato jsem se rozhodla celou věc nahlásit na policii. Tam jsem se dozvěděla, že muž, se kterým jsem půl roku žila, má mnohem více prohřešků než „jen" drogy a moje znásilnění. Když se to všechno spočítalo, padl na mého bývalého miláčka trest odnětí svobody na čtyři roky.

Možná se budete ptát, jak jsem to celé nesla a zda jsem chodila třeba k psychologovi. Nechodila. Byla jsem tam jednou, a to ještě tak trochu povinně. Doporučila mi to policistka, která případ vyšetřovala. Pak jsem usoudila, že lepší než se o tom bavit pořád dokolečka s psychologem bude zapomenout.

A povedlo se. Docela rychle jsem se vzpamatovala, našla nový vztah, začala chodit do práce a měla se lépe. Bohužel ale ne na dlouho. Jako barmanka jsem se často vracela domů až nad ránem. A právě jednou na cestě domů si na mě kousek od mého domova počkal cizí muž. Byl opilý, takže se potácel. Ale vzhledem k tomu, že měřil asi dva metry a mohl mít sto padesát kilo, neměla jsem šanci se ubránit. Nejvíce ponižující na tom celém je, že se všechno odehrálo přímo na ulici. Tam ale nikdo nebyl a nikdo mi nedokázal pomoci. Tentokrát jsem se dokonce bála o život, protože byl velmi surový. Takže jsem raději poslouchala a dělala, co chtěl. Když bylo po všem, ze všech sil jsem doběhla domů, zamkla za sebou. A pak jsem se psychicky úplně sesypala.

Přítel se všechno dozvěděl až druhý den. Bála jsem se o tom mluvit. Cítila jsem se ponížená ještě více než tehdy s Petrem. Pořád jsem si říkala, proč se toto musí stávat zrovna mě. Nejsem nijak přehnaně krásná a ani nechodím vyzývavě oblékaná. Tak proč?

Policie tohoto druhého muže zatím nedopadla. A já tentokrát už neodmítla pomoc odborníků a již rok pravidelně chodím k psychologovi na konzultace. Není lehké vzpamatovat se ze dvou znásilnění. Dokonce mě teď psychicky podporují i moji rodiče, se kterými jsem zase obnovila vztahy. A toho si moc vážím.